Proč jsem si ho pořídila

Proč sis pořídila zrovna dlouhosrstého vipeta? ptá se mě spousta lidí. Tady je odpověď na jejich otázku.
 

Dlouhosrstý vipet je velice líbivé plemeno, které už kdekomu učarovalo. Ani já nejsem výjimkou - zamilovala jsem se do něj někdy kolem roku 2004 nebo možná ještě o něco dříve, když jsem ho poprvé uviděla v Mariánských Lázních na coursingu. Nikdy jsem na chrty netrpěla, jen mě povahově zaujal jeden zlatý vipet (krátkosrstý), kterého jsme potkávaly na procházkách v Malešicích - byl to velice milý a snadno ovladatelný pejsek a mě vůbec poprvé napadlo, že chrti možná nebudou tak úplně blbí a pro běžný život nepoužitelní, jak se o nich říká.

Následujících několik let jsem se zmítala v pochybnostech. Na jednu stranu se mi dlouhosrstý vipet hrozně líbil a lákalo mě si ho pořídit, ale na druhou stranu mě špatná zkušenost s bíglem (také velmi líbivým!) varovala, ať neblbnu a nejdu do plemene, které se nijak výrazně neprosadilo v žádné z oblastí, o které se zajímám (agility, flyball, dogfrisbee... ano, to posledně jmenované sice začal vipet, ale ten byl krátkosrstý!). Taky je to na můj vkus už docela velké plemeno - prostě trpím na malé pejsky a cokoliv nad 40 cm už je pro mne moc. Nadto jsem tou dobou už tři psy měla a pořídit si čtvrtého prostě nepřicházelo v úvahu!

Jenomže na podzim 2007 jsem přišla o bígličku Herinku, a najednou byl doma až neuvěřitelný klid... takový nepřirozený. Skoro až nuda. Fleur, moje mladší pudlička, si neměla s kým hrát, a celé večery proseděla vedle mne s nevyslovenou prosbou "Házej mi míček! Vždyť já se nudím!" Normální procházky a pravidelné návštěvy cvičáku jí absolutně nestačily.. Do toho přišla mezinárodní výstava v Mladé Boleslavi, při které se konaly závody agility, na nichž jsme s pudlíky závodily, a... ano, na té výstavě byly i dvě krásné fenky dlouhosrstého vipeta. Sledovala jsem je před posuzováním, v kruhu i po posuzování, zpovídala jsem jejich majitelky a jednu z fenek jsem dokonce držela, když se vyprostila z auta a přiběhla za svou paničkou, která šla právě na start závodu agility se svým psem (rovněž dlouhosrstým vipetem). Sledovala jsem každý jejich pohyb, každou reakci na psovoda, a čím dál víc jsem byla přesvědčená, že to není tak ztracená akce, pořídit si štěně dlouhosrstého vipeta a chtít od něj také něco jiného než lovení... vždyť jedna z těch fenek (Jenny) mohla na své paničce oči nechat, což je vždycky dobrý předpoklad k výcviku. A když jsem zvládla laboratorního bígla... ano, bude to taková cvičitelská výzva, ale v tom psovi je asi víc, než se zatím ví... A i když je dospělý vipet sice vyšší než 40 cm, je přitom vlastně velice lehký, takže to zase není až tak velký pes... A krátkosrstí vipeti jsou přece šikovní i na flyball a agility, tak by to snad mohlo jít i s vipetem dlouhosrstým, i když jsou prý o něco méně temperamentní... K tomu mi Ginny, moje starší pudlička, stárne před očima, takže budu mít brzy na všechny ty psí sporty, kterým se věnujeme, jenom Fleur, a to ji asi uštvu, když po ní budu chtít všechno... A štěně po Fleur si chci nechat až za pár let...

Obě zmíněné fenky dlouhosrstého vipeta měly být v nejbližší době nakryty, a protože mi povahou byla bližší Jenny od paní Slavíkové, předběžně jsem si zamluvila štěně. Před sebou jsem nicméně měla pořadatelství mistrovství Evropy ve flyballu 2008, takže jsem si v duchu přála, aby se štěňátka narodila co nejpozději.

Jako by mě Jenny do puntíku vyslyšela - po prvním krytí nezabřezla a povedlo se až to druhé, takže sŠestitýdenní Essinka s maminkou Jennye štěňátka narodila pár týdnů po skončení mistrovství Evropy. Kromě pár nejbližších přátel nikdo nevěděl o mém plánu - vždyť proč bych zbytečně plašila, když nebylo jisté, zda se narodí vůbec nějaká fenečka? Ale ona se narodila, a dokonce v barvě, jakou jsem si přála, tedy v béžové... Jméno jsem měla vybrané už od podzimu předchozího roku, ale musím popravdě říct, že ještě v den, kdy jsem se jela na štěňátka poprvé podívat, jsem nebyla na 100% přesvědčená, že si to štěňátko opravdu vezmu... pochybnosti totiž stále hlodaly. Co když z toho bude nakonec pes tak akorát na ozdobu?

Asi nemusím psát, že vipetí štěňátka byla k sežrání - to je většina štěňátek. Byla podstatně menší, než jak vypadala na fotkách, vlastně to byly takové myšičky... Nejspíš ale rozhodlo hlavně to, že mě moje vysněná béžová (v té době spíš ještě hnědá) fenečka přišla přivítat a hned se se mnou vehementně kamarádila, jako by se mě snažila přesvědčit, že právě ona je ta pravá. Zatím to vypadá, že opravdu je... už pár let s námi bydlí a máme se moc a moc rádi. Pomaloučku se nám začíná dařit i v různých psích sportech, a navíc mám v Essince dalšího velice milého a přítulného pejska, který mě nepřestává uvádět v údiv a který si absolutně získal (nejen moje) srdce :-).