Aportérem snadno a (relativně) rychle aneb jak jsem naučila Herinku aportovat

Pejsci jsou různí – malí, velcí, veselí, smutní, divocí či rozvážní... a taky rození aportéři a absolutní neaportéři. Můj první pes, bíglička Harriet, bohužel patřila do té druhé skupiny, a to celých pět let. Co já jsem zkusila metod, jak ji naučit aportovat! Když nepomáhaly ty „měkčí“ metody, které mi doporučovali zkušenější pejskaři od nás ze cvičáku, sáhla jsem dokonce k tzv. nucenému aportu. NIC. Prostě to nešlo. Herinka byla ochotná vzít aport do tlamičky jen na nezbytně nutnou dobu a při první možné příležitosti ho vyplivla, bez ohledu na nějakou pochvalu. Co s tím? Přitom jako malá po bytě nosila snad všechny hračky, co měla... Tedy, nosila asi není ten správný výraz – spíš je brala do tlamičky a házela před sebe. Jenže po štěňatech se naprosto přestala o hračky zajímat :-(.

Pomohla mi náhoda. V knížce nazvané "Pes to chápe jinak (Principy chování psa pro majitele a cvičitele)" od Johna Fishera jsem natrefila na návod, jak naučil svého psa aportovat tak, že pes pochopil princip a díky tomu ho aportování opravdu baví. Metoda byla založena na tom, že psovod má něco, co pes hrozně chce (nejlépe žrádlo) a pes tudíž udělá všechno na světě, aby to dostal. Autor knihy takhle naučil aportovat akitu inu, což už se dá podle mne považovat za slušný úspěch. Otázka ovšem byla, jestli to zabere i na bígla.

Skoro každý autor, který při nácviku čehokoliv používá "pamlskovou metodu", obvykle čtenáře pro jistotu nabádá, aby nechali psa vyhladovět, že jen tak bude mít náležitý zájem o pamlsky. Možná na tom něco je, pokud máte psa nežravce; Herinka je ovšem hladová pořád (i po čerstvě dojedené večeři), takže s tím u nás opravdu nebyl problém :-).

Snažila jsem se postupovat podobně jako pan Fisher: vzala jsem hromádku dobrot (tuším, že to byly frolíky nalámané na kousky), míček a posadila jsem se v kuchyni na zem. Pan Fisher sice při nácviku seděl na židli u stolu, ale protože zásada "pes nesmí nikdy nic dostat přímo od stolu" u mně platila tehdy a platí i dnes, volila jsem raději posed na zemi. Bíglinda byla u mne coby dup, a samozřejmě se živě zajímala o dobrůtky.

„Nesmíš,“ zavelela jsem a položila frolíky vedle sebe na zem. Herinka jen toužebně mlaskla a olízla tekoucí sliny, ale znalá tohoto povelu si pamlsek netroufla vzít. Pak jsem položila míček cca půl metru před sebe a pronesla: „Aport!“ Přitom jsem jí neukazovala na míček ani na odměny, nijak jí nepomáhala, prostě jsem jen vyslovila TO SLOVO. Pes musí totiž sám přijít na to, co to slovo znamená, jinak se metoda míjí účinkem.

Herinka předvedla vzorové sedni-lehni-sedni-lehni-sedni-pac, a s nadějí v očích na mě pohlédla. Odměnu samozřejmě nedostala.

„Aport,“ opakovala jsem znovu.

Překulila se na záda, vzápětí se vymrštila a upřela na mě pohled s otázkou „Už to bylo ono?“ Nebylo, holčičko...

Takže znovu: „Aport!“

Bíglice zopakovala sedni-lehni-sedni-pac, pak kolem mne začala zběsile pobíhat a vymýšlet, čím by se mi ještě zavděčila, aby tu vytouženou odměnu dostala. V jednom okamžiku strčila čumáčkem do míčku, spíš nechtěně, ale...

„NO TO JE DOBŘE!“

Moc nepřeháním, když řeknu, že Herinka překvapeně vytřeštila oči. Neváhala však a nabízený frolík bleskurychle spolkla.

Opakování je matka moudrosti, takže ještě jednou: „Aport!“

Tentokrát to trvalo asi poloviční dobu, než bíglička šťouchla čumákem do balónku. Ještě jednou jsme to zopakovaly, a tím nácvik aportování toho dne skončil. Byla jsem opravdu zvědavá, jak to půjde dál.

Druhý den jsem začala s nácvikem naprosto stejně jako v den předchozí, tedy opět v kuchyni na zemi, s odměnami vedle sebe. Herince trvalo jen pár sekund, než poprvé strčila čumáčkem do míčku. Samozřejmě následovala pochvala a odměna. Pak ovšem nastal trochu nečekaný problém – Herinka do míčku přestala šťouchat a předváděla různé jiné cviky, které umí, snad v domnění, že strkání čumákem do míčku je moc jednoduché! Něco podobného naštěstí zmiňoval u své fenky i John Fisher, což mě udržovalo v naději, že "ono to půjde". Až po několika minutách jsem ji sveřepým opakováním povelu přesvědčila, že to jediné, co po ní chci a za co kýženou odměnu dostane, je právě ono šťouchnutí do míčku. Řeknu vám, bylo to docela o nervy, držet se zpátky a nepomoci jí třeba tím, že bych na míček ukázala... Když tedy Herinka konečně splnila žádané, dostala odměnu a cvičení jsme ukončily.

Následujících pár dnů jsme necvičily vůbec, protože jsme byly na závodech, kde bychom jen těžko nacházely potřebný klid. Bylo mi jasné, že psa by nemělo při tomto nácviku absolutně nic rušit či rozptylovat. Když jsme se vrátily domů a já znovu usedla na zem s rozhodnutím pokračovat v nácviku aportování, čekalo mě překvapení – Herinka se radostně zavlnila v očekávání něčeho známého a příjemného, pak uchopila míček do tlamičky a „vyplivla“ ho směrem ke mně. To vše dřív, než jsem jí stačila dát povel! Zatímco jsem ji trochu rozpačitě odměňovala, v duchu jsem si zoufala – takhle to přece vůbec nemělo být! Podle knížky měla bíglinda do míčku zase jen strčit, přičemž bych ji za to tentokrát neodměňovala a opakovala bych slovo „aport“ tak dlouho, až by ho zkusila olíznout! Ale pravdou bylo, že Fisherova akita přešla z fáze olíznutí rovnou do fáze uchopení a podání aportu... a u nás to zkrátka asi fungovalo BEZ toho olíznutí. No, zřejmě je Herinka chytřejší, než jsem si o ní myslela ;-).

Takže znovu: míček na zem metr od sebe...sakra, ten pes už ho zase sebral! Tak ještě jednou, a složitěji: posadím bígla a povelem „zůstaň“ zabráním tomu, aby míček sebral moc brzo. Položím míček na zem a velím: „Hery, aport!“

Bíglinda spolehlivě vzala míček do tlamy a hodila ho směrem ke mně! No to snad ani není možné!

Další den jsem cvičení ztížila tím, že jsem dala míček dál od sebe (asi dva metry) a současně jsem trvala na tom, že nestačí míček plivnout, ale že ho musím dostat do ruky. Tady jsem se od instrukcí trochu odchýlila – napřáhla jsem totiž ruku směrem k bígličce přinášející míček a zavelela „do ruky“. Byl to nový povel, ale Herinka ho pochopila velice rychle, i když jsem jí musela zpočátku dávat dlaň hodně blízko k tlamičce. A když mi příští den začala Herinka nosit aport, sotva jsem ho hodila na zem, a to bez ohledu na to, jestli jsem seděla nebo stála, byl nejvyšší čas změnit prostředí a zkusit, jestli bude tenhle aportovací zázrak fungovat i venku.

Začaly jsme na klidném místě, kde nechodili psi ani lidé, nicméně i tak bylo pro Herinku o poznání těžší se soustředit. Vždyť kolem bylo mnoho zajímavých pachů, a ona je tak jako každý bígl tak strašně „čmuchací“! Pamlsky však přece jen zapůsobily, a po prvních pokusech plných nepřesností a pouštění míčku na zem se Herince dvakrát za sebou povedl naprosto vzorný aport, při kterém přede mnou dokonce předsedla a natahovala hlavičku směrem k mé ruce, aby mi míček co nejlépe podala. Vítězství bylo moje!!!

Do týdne byla Herinka schopna aportovat mezi dalšími psy a nenechat se od nich rozptýlit. Vydržela mi přinášet míček zhruba deset minut, pak její zájem začínal ochabovat. Postupem času jsme tuto dobu prodloužily až na půl hodiny, o víc už nebyl z mé strany zájem (řekněme si to na rovinu - bolela mě ruka :-)). Herinka však od té doby jeví ochotu aportovat v podstatě tak dlouho, dokud mi nedojdou pamlsky, kterými ji za přinášení odměňuji.

V dalších týdnech jsem zkusila pamlsky omezit a případně úplně odstranit, ale už to nebylo ono. Bíglinda sice přinášela míček, i když dostala odměnu jen za každý druhý aport, ale když jsem potom zkusila frekvenci odměn ještě o něco snížit, její zájem o aport viditelně upadal. Pamlsky tedy používáme dál, a musím říct, že mi to vůbec nevadí. Mám totiž bígla, který aportuje S RADOSTÍ, který je schopen a ochoten podat mi každý předmět, který mi upadne na zem, a který mi například svědomitě podává kolíčky, když doma věším prádlo... Jasně, že to není zadarmo a že za to chce aspoň granulku – ale zadarmo přece ani kuře nehrabe, tak proč by bígl nosil? :-)

 

Dodatek 1: Svého prvního pudlíka jsem naučila aportovat naprosto stejnou metodou a už několik let úspěšně závodíme ve flyballu.

Dodatek 2: Svého druhého pudlíka to učit nemusím, protože je tzv. přirozený aportér, tj. pes, který vám automaticky nosí míček, aniž by věděl, proč to vlastně dělá :-).

Touto cestou chci poděkovat Johnu Fisherovi za skvělý a účinný návod, jak naučit i beznadějné případy aportovat.

Celý text Johna Fishera týkající se jeho nácviku aportování s akitou najdete ZDE.