Bylo-nebylo...

…ne zas tak dávno tomu. Vždyť to bylo na přelomu let 1994 a1995, a to zas není tak dlouho. Přesto se mi zdá, že od doby, kdy jsem poprvé spatřila sport zvaný „agility“, uběhla už celá věčnost. Bígličku Harriet, svého prvního pejska, jsem tehdy měla ani ne dva roky, a vzhledem k její obrovské vitalitě a skvělým skokovým schopnostem se mi agility zdálo jako dobrá příležitost k jejímu uplatnění. Nejen v agility, ale i v kynologii jsem však byla začátečník a některé věci mě, mírně řečeno, překvapovaly. Dnes mi to přijde docela zábavné, co mi tenkrát v agility vadilo nebo mě šokovalo, tak mě napadlo, že by vás to třeba mohlo pobavit také… nebo se aspoň pobavíte nad mou tehdejší neznalostí ;-).

 

Tak především se mě velmi dotklo, jak psovodi během závodu jednali se svými pejsky. Představte si, že je měli celou dobu uvázané u plotu a přišli si pro ně jen, když měli jít závodit! A po běhu je tam zase uvázali a odešli! J Nejen tehdy, ale ještě o několik let později, když už jsem sama závodila, jsem si nedokázala představit, že bych takhle "krutě" s Herinkou zacházela a že bych ji kdekoliv nechala samotnou. Už jen proto, že uvázaná Herinka štěká a štěká a štěká, čímž se místo odpočinku poměrně slušně vyčerpává. Kdybyste mi tenkrát řekli, že o pět let později budu mít pro Herinku kovovou klec, do které ji budu během závodů zavírat, vysmála bych se vám. Herinka by přece do žádné klece dobrovolně nevlezla, a já bych jí to ani nemohla udělat, aby takhle trpěla! J A kdybyste mi ještě k tomu tvrdili, že si tam lehne a v případě potřeby bude i spát, ťukala bych si prstem na čelo, že jste se nejspíš úplně zbláznili.

Také mě zarazilo zjištění, že zatímco všichni psovodi mohou s každým psem běžet parkur pouze jednou, jakási silnější paní ho může běžet se stejným psem víckrát! „Asi bude nějaká hendikepovaná, když jí dali další šanci,“ pomyslela jsem si, ale stejně mi to přišlo hrozně nespravedlivé. Až postupem času jsem zjistila, že paní inženýrka Rozová nemá na každý parkur několik pokusů, ale že vlastní více malých kníračů, kteří si jsou (alespoň v očích laika) natolik podobní, že vypadají jako jeden pes. A nejzajímavější na tom bylo, že o nějakých deset let později se tomu samému podivoval další začínající agiliťák…

Když už jsme u paní Rozové, musím se zastavit u plemen, se kterými se tehdy závodilo. Malí knírači, hlavně ti pepř a sůl, byli velmi populární a nutno říct, že i úspěšní, na národním i mezinárodním poli. V prvním roce našeho závodění jsem ke psům paní Rozové vzhlížela jako ke svému nedostižnému vzoru a měla jsem za to, že její skvělé psy jen těžko někdy předběhneme. Zejména Amis byl totiž opravdu vynikající. Až postupem času se situace změnila a Herinka je dokázala porazit. Šeltie byly tehdy ve startovním poli ještě vzácností, hojněji byli zastoupeni už jen kříženci a kokršpanělé.

V kategorii standard tvořili výkonnostní špičku i českou reprezentaci velcí knírači (!), několik německých ovčáků (vesměs bez průkazu původu) a kříženci. Nesměle se začínali objevovat belgičtí ovčáci a teprve se rodily první české border kolie.

Bylo opravdu výjimečné, pokud měl některý psovod víc než jednoho psa – zpravidla to byl jen ten, kdo se kromě agility věnoval také výstavám a chovatelství, jako již zmíněná Zuzana Rozová. Když si Jitka Novotná pořídila ke svému tehdy ani ne tříletému zběsilému tervuerenovi dalšího psa téhož plemene, nebyla jsem zdaleka sama, kdo se jí nechápavě ptal, co bude dělat se dvěma psy a jestli toho prvního jako chce dát pryč nebo co ;-).

Jakmile FCI schválila zvýšení počtu výkonnostních kategorií ze dvou na tři a na jaře 1996 se třída A3 začala tu a tam nesměle objevovat i na českých závodech agility, všichni s napětím čekali, o kolik bude obtížnější než do té doby obvyklá A2. Jako nejzapeklitější se nám jevilo pravidlo, které umožňovalo rozhodčímu vybrat před zkouškou libovolnou z poloh na (tehdy hojně užívaném) stole, tedy Sedni, Lehni nebo Stůj. Zažila jsem na vlastní kůži vůbec první zkoušku A3, kde byla předepsána poloha Stůj a kde řada favoritů skončila v hloubi výsledkové listiny jen proto, že jejich pejsek nedokázal pět sekund postát na stole. Mimochodem, kolik dnešních psů by asi tak zvládlo všechny polohy, co myslíte? ;-)

A když už jsme u těch překážek - co vám říká výraz „kavalety“? Pokud máte něco společného s jezdectvím, asi jej znáte, v opačném případě možná trochu tápete. Inu, kavalety bývaly čtyři nízké skokové překážky umístěné v přímém směru za sebou tak blízko, že pes neměl prostor na meziskok a musel se hned z dopadu zase odrazit, aby správně překonal následující prvek. Kavalety nedělaly problémy pomalejším psům, kteří po trati spíš jen klusali (a takových v té době nebylo málo), ale znamenaly těžký oříšek pro rychlé psy. Ti totiž museli naprosto nepochopitelně zpomalit a výrazně zkrátit své skoky, a i tak se s bídou vešli jen mezi první tři prvky a do čtvrtého obvykle narazili anebo dopadli přímo na něj. Herinka takhle hrudníkem rozštípla hned několik latěk, naštěstí jen na tréninku.

Také zastavovací zóna byla tehdy v pravidlech – s tou jsem se sice přímo v závodě nikdy nesetkala, ale i samotný trénink mi stačil na to, abych pochopila, že správně tuto překážku nejspíš nikdy nepřekonáme. Zastavit běžícího psa tak, aby správně zalehl do malého čtverce vyznačeného na zemi, bylo zkrátka nemožné! A opravdu se mi moc ulevilo, když byly o pár let později tyto typy překážek z pravidel odstraněny.

Ještě na jednu perličku jsem si vzpomněla, a ta se týká tehdejšího způsobu vedení psa po parkuru. V roce 1995 bylo stále ještě hodně psovodů, kteří běhali se psem u levé nohy. Většinou to byli lidé, kteří se předtím věnovali tzv. služebáku, takže se nebylo co divit. Ti, kdo nebyli "poznamenáni" služebákem a zvládali vedení psa po levé i po pravé ruce, patřili téměř vždy v agility mezi hvězdy :-). Se psy se podle mých vzpomínek i podle videa, které jsem před nedávnem znovu se zájmem shlédla, běhalo v zásadě dvěma způsoby: buď lehkým klusem se psem u levé nohy s tím, že se se psem dobíhalo až těsně k překážce a tam se na něj zařvalo, aby překážku překonal :-), anebo o trochu rychleji s tím, že se pes na mnohé překážky vysílal pomocí vehementního ukazování rukama naprosto samostatně a z mnohem větší vzdálenosti, než by nás dnes vůbec napadlo. A pozor - nesmělo se křížit před psem :-))! Naprostá většina psovodů a trenérů, které jsem tehdy znala, byla totiž zastáncem teorie, že pes v podstatě nesmí vidět, že měníte stranu, aby ho to nezmátlo. Proto jsme směli křížit jedině psovi za zády, a to i v případě, že jsme se dostali před něj a měli jsme na změnu strany dost času :-). Zpočátku se našlo jen málo neposlušných jedinců, kteří si dovolili s touto zásadou nesouhlasit a křížili si tam, kde to považovali za správné. Konkrétně si pamatuju (kromě sebe, neboť já si vždycky dělám, co chci :-)) už jen Blanku Potočnou se špicem Timem. Ostatní psovodi na tento způsob křížení přešli o pár let později také, ale některým to dalo opravdu hodně práce :-). 

Byla to moc krásná doba... kdo nezažil, neuvěří :-).

Tolik ty nejzajímavější vzpomínky týkající se našich začátků v agility. Možná si časem vzpomenu i na další pikantnosti a dopíšu je sem.

Míla