Jak jsem se stala mistrem

Tento článek vznikl pro pudlí klubový zpravodaj jako zpráva o tom, za jakých složitých okolností Ginnunka vyhrála mistrovství republiky pudlů v agility v roce 2001.

Ahoj pudlíci, já jsem ta ztřeštěná Ginny, co o ní pořád čtete v tomhle zpravodaji. Panička o mně furt něco píše, protože je na mě hrozně pyšná - že prý jsem velký talent, že jsem se narodila pro agility a tak. Po pravdě, mě teď mnohem víc baví coursing, ale nad agility čumáček neohrnuju - je to legrace a taky je to fajn pro udržení kondice. Dneska budu psát já, protože panička nějak neví, jak do toho. Povím vám, co se mi zrovna letos v agility nejvíc povedlo, i když to ze začátku moc dobře nevypadalo.

V srpnu mě panička vzala na psí tábor, že prý budeme týden pořádně cvičit agility. Bylo tam moc pěkně - spousta cizích pejsků, lidí, lesy a louky, no takový malý psí ráj. Líbilo se mi tam, ale když jsme odjížděli, tak se něco divného stalo. Panička byla najednou děsně vážná a smutná, pořád si ukazovala na jedno oko, a lidi kolem byli taky smutní. Když jsme se vrátily domů, tak panička pořád někam chodila a za pár dnů zmizela úplně. Bylo mi trošku smutno, naštěstí to však netrvalo dlouho a panička se vrátila. Byla ale taková divná, vůbec se nechtěla hýbat, nechodila s náma ven a jen polehávala. Taky říkala, že si prý bude muset pořídit ještě nějakého jiného psa, že prý asi nějakého retrívra nebo co. Že prý by pudl nebyl dobrý slepecký pes! Tomu jsem teda vůbec nerozuměla, pudl se přece naučí všechno. Naštěstí k nám tou dobou pořád někdo chodil na návštěvu, a tak jsem se ani trošku netrápila, protože si se mnou každý rád hrál. Ostatně tím slepeckým psem panička jen tak vyhrožovala a nakonec stejně žádného nepotřebovala.

Běhání jsem měla tou dobou fakt málo, nikdo mě totiž neumí tak prohnat a utahat jako panička. Pak to ale s ní začalo být lepší a dokonce s náma začala chodit ráno ven. Moje velká bíglí přítelkyně Herinka, co už tady bydlela, když jsem se sem já stěhovala, byla hrozně šťastná, protože panička je pro ní ten nejdůležitější člověk na světě (a taky jediný, kterého aspoň někdy poslechne). Přes den se s námi panička válela v pokoji na zemi a buď spala, nebo si s námi hrála - to se nám móc líbilo! Za pár týdnů už s náma panička chodila ven i odpoledne, ale hloupé bylo, že postupně přestaly chodit ty návštěvy, z kterých já mám vždycky tak velkou radost. Pohybu bylo pořád málo, a já byla přitom po tom táboře v tak skvělé kondici! Já chtěla táááák běhat!

Fakt nevím, jak dlouho jsem se takhle nanicovatě povalovala doma. Panička se sice snažila, házela mi míček a posílala mě běhat kolem stromů, ale málo platné - cvičák je cvičák! Pudli, jaký já měla absťák! Poprvé se mi začalo opravdu stýskat po překážkách agility. Ale panička pořád slibovala, že to bude lepší, a občas v parku zkoušela i opatrně běhat. A najednou se zase jelo na cvičák! Já to dobře poznám, protože si panička vždycky bere takové ty divné boty se špunty. Tentokrát mě tam dost dlouho nechala zavřenou v autě, zatímco ostatní pejsci už dávno skákali přes překážky. Myslela jsem, že se zblázním, vždyť já chtěla přece taky běhat! Po poledni si pro mne konečně přišla, nechala mě chvilku lítat kolem řeky a pak už se šlo na parkur. Pudlíci, jak já jsem se těšila! Taky jsem to paničce pořád říkala, mluvila jsem na ní, co mi tlamička stačila. A když mě panička posadila na start, byla jsem napjatá jako struna, jen abych nepropásla ten okamžik, kdy zavolá: Džíííííí! Já totiž dobře vím, že dřív běžet nesmím, a jen na tréninku občas vyzkouším, jestli tohle pravidlo pořád ještě platí.

No a pak už jsme běžely, já jako střela, panička opatrně a nejistě, ale to nevadilo - včas mi říkala, kam mám běžet a já jsem jí tak poslouchala! Parkur se hrozně kroutil, měla jsem vztek, že se nemůžu rozběhnout rychle dopředu, a tak jsem u toho hodně povídala. A čím déle jsme běžely, tím byla panička nervóznější - ona totiž nevěřila, že neskočím už na začátku někam jinam a že se nediskvalifikujeme! Na konci mi dávala pozdě povely, ale já jsem se nenechala zblbnout a doběhla jsem správně do cíle. Panička měla velikou radost, válela se se mnou po zemi a dala mi konečně i kousek toho sýra, co měla v kapse. Pak chtěla odejít, ale nějak jí to nešlo a zase znovu upadla na zem. Tak jsem na ní štěkla, že by měla někdy ten míček taky nosit ona, aby měla lepší kondici!

Potom jsem musela zase chvíli být v autě, avšak k mé velké radosti jsme běžely ještě jednou. Panička se tvářila, že je všechno v pořádku, ale já dobře věděla, že se něco děje. Říkala jiným páníčkům, že neví, jak jsme v prvním kole skončily, že se prý raději ani nebyla dívat na výsledky, aby nebyla nervózní - ale stejně se jí klepaly nohy! Na start jsme šly jako poslední a všichni na nás moc koukali. Panička nechala všechno běhání skoro jenom na mě a dávala si velký pozor, aby mi včas řekla, kam mám skočit. Ono je to v té rychlosti někdy móóóc těžké, protože já dokážu přes překážky letět i rychlostí 6 metrů za sekundu! Ale tady to bylo hodně dokolečka, samé trojlístky ze skokovek, a to nejde tak rychle. Až u posledních tří překážek, které byly skoro rovně, se panička rozběhla se mnou - taky už jí nic jiného nezbývalo. Prolétla jsem nad cílovou překážkou a panička měla moc velkou radost. A lidi za ní chodili a plácali ji po ramenou a ona tomu nechtěla věřit, že jsem tak hezky běžela a nic jsme nezkazily, i když jsme se dva měsíce válely doma (teda hlavně ona). Za odměnu mi zase dala kousek sýra a pak jsem si směla hrát s mým oblíbeným peškem, co ho panička udělala ze svých starých ponožek. Celý zbytek odpoledne jsem s ním hrdě chodila po cvičáku, každému jsem ho ukazovala, ale nikomu jsem ho nepůjčila. To tak, aby mi ho někdo sebral a rozkousal!   

No a pak mě panička na chvíli přivázala na vodítko, na obojek mi pověsila takovou fialovou mašli a když říkali moje a její jméno, tak jsme si šly stoupnout k číslu jedna. U dvojky a u trojky stáli taky pudlíci, oba je dobře znám, protože jsme se takhle nepotkali poprvé. Dneska jsem ale stála u jedničky já! Pak paničce všichni třásli rukou, i takoví ti pánové, co vždycky stojí uprostřed parkuru a sem tam písknou do píšťalky. Panička od nich dostala lesklou nejedlou věc, kterou doma postavila k těm ostatním podobným nejedlým věcem, co obvykle vozíme ze závodů. Už jich máme doma fůru, vážně nechápu, k čemu je panička má, když se nedají jíst ani si s nimi nikdo nemůže hrát.

Když jsme večer přijely domů, dala mi panička po večeři jako prémii ty nejkrásnější a nejsmradlavější sušené plíce, které doma byly, a říkala mi nějakým novým jménem. Znělo to nějak jako „ty můj mistře“....ale už si to moc nepamatuju, protože na mě přišlo hrozné spaní...           

O vítězství na mistrovství ČR pudlů v agility štěkala a kňučela Imagie Black Sakké, též zvaná Ginny.