Jak na slalom

Nikomu z vás, kdo jste se blíže seznámili s agility, asi nemusím vykládat, jak moc je překážka zvaná slalom pro pejsky obtížná. Metod jejího nácviku existuje několik a naprostá většina z nich dříve či později vede ke kýženému cíli, kdy je pes schopen slalom správně a bez otrockého psovodova ukazování proběhnout. Zatím mám však nejlepší zkušenost s „metodou čtyř tyček“, a ráda bych se o ni s vámi podělila. Třeba pomůže při výcviku i vám...

Bígličku Harrietu jsem slalom učila hodně dlouho a těžce, neboť jsme rovnou začaly slalom celý, dvanáctityčkový. Nakonec ho sice zvládla, ale nikdy ji moc nebavil a nebylo na ni mezi tyčkami moc velké spolehnutí. Než jsem si pořídila druhého pejska, tentokrát už „předurčeného“ přímo pro agility, urputně jsem přemýšlela, jak se u něj té děsné nechuti ke slalomu vyhnout.

´Co kdybych necvičila hned celý slalom, ale jen kousek? Třeba čtyři tyčky, a pak bych přidávala? Na čtyřech tyčkách bude rychleji konec, dříve pochvala a odměna, a pes se neznechutí dlouhým nucením do pohybu, který stejně nechápe,´ napadlo mě. Konzultovala jsem to s několika dalšími agiliťáky, ale jejich postoj byl vesměs skeptický. Někteří z nich už to prý zkoušeli a pes jim vybíhal ze slalomu dříve - nedodělal ho celý. Jenomže já jsem palice, a když jsem o něčem přesvědčena, že by to mohlo fungovat, tak to chci aspoň zkusit. Vždyť horší než s Herinkou a dvanáctityčkovým slalomem už to být nemohlo...

Černé trpasličí pudličce Ginny byly zhruba čtyři měsíce, když jsem s sebou na procházku poprvé vzala čtyři metrové tyčky a zapíchala je v parku do země. Obavy typu „co si o mě sousedi pomyslí, až mě tu uvidí křepčit kolem několika tyček“ přemohlo vědomí, že při naší obvyklé frekvenci návštěv kynologického cvičiště bych jinak Ginnunku učila slalom nejméně rok.

Má počáteční idea, že budeme cvičit pouze na hračku a pamlsek že nevytáhnu ani omylem (pudl přece není bígl!!!), vzala bohužel za své už po prvních pokusech. Že štěňátko zpočátku nebude absolutně chápat, co po něm chci, na to jsem byla připravená, méně už na to, že bude ze samého nadšení z hračky vybíhat několik metrů ode mne i od slalomu. Zkusila jsem tedy pamlsek, a změna byla viditelná okamžitě! Ginny se držela u tyček mnohem blíž a pozorně sledovala mou ruku. Samozřejmě jsem nácvik nemohla začít jinak než tím, že jsem couvala podél slalomu a ruku s pamlskem proplétala mezi tyčkami. Jakmile se Ginny zdárně dostala ke konci, předvedla jsem takový výbuch radosti, až se kolemjdoucí nechápavě ohlíželi a Ginny se mě pohledem ptala: „Vážně je to taková legrace?“ Pochvala, odměna, chvilka hry, a jdeme slalom zpátky, tentokrát na druhou ruku... Na konci zase moje hysterická radost, pochvala, odměna, chvilka dovádění, a znovu jdeme na slalom... Udělaly jsme tři čtyři úspěšné pokusy na každou ruku, než jsem usoudila, že by to mohlo stačit. Skončily jsme hrou a šílenou radostí, a já s překvapením zjistila, jak může být nácvik slalomu pro psovoda fyzicky náročný, když se u toho snaží být opravdu aktivní ;-).

Stejným způsobem jsme s nácvikem pokračovaly i v dalších týdnech, opět při procházkách, ale v době, kdy už byla Ginny aspoň trochu vyběhaná a nechovala se jako nezvládnutelný kulový blesk. Stále jsem couvala podél slalomu a proplétala ruku mezi tyčkami. Jak se Ginny naučila sledovat pamlsek a přešla mezi tyčkami z kroku do rychlejšího pohybu, měla jsem co dělat, abych ji svým vedením stíhala. Během několika týdnů Ginny radostně skákala a štěkala už v okamžiku, kdy jsem doma vzala do ruky slalomové tyčky...

Pokaždé jsem se při cvičení snažila dodržet tři zásady:

1/ pes musí mít pocit, že slalom je to nejlepší, co ho v životě potkalo, protože je velmi rychle intenzivně pochválen a odměněn. Hra je pro štěňátko obrovskou motivací a odměnou, tak proč toho nevyužít a neprokládat s ní krátké přestávky mezi nácvikem?

2/ pokud se něco nedaří a pes má opakovaně problém ve stejném místě, nejspíš je to moje chyba, a pes by to neměl nijak pocítit. Proto ho odměním, dám mu hračku, a zatímco bude dovádět kolem, v duchu zanalyzuju každičký svůj pohyb, abych zjistila příčinu problému. Dokud na to nepřijdu, nemůžeme pokračovat;

3/ pes si musí co nejdříve spojit slovo „slalom“ s překážkou jako takovou a s tím, že to pro něj znamená příjemný zážitek, proto budu to slovo vyslovovat co nejčastěji – nejen když pes slalom začíná, ale i když ho úspěšně skončí a já ho chválím („TO byl slalom! Tá je šikovná! Tá umí slalom!“). A pokud budu mít pocit, že to psovi pomáhá, použiju to slovo i k určení rytmu ve slalomu jako takovém (sla – lom, sla – lom).

Zhruba po měsíci nepravidelného nácviku (někdy jsme cvičily jednou za týden, jindy zase ob den) přišel u Ginnunky takzvaný AHA-moment, tedy chvíle, kdy jí došlo, co po ní vlastně chci. Bylo to po jednom úspěšně absolvovaném slalomu, už ne couvaném (šla jsem podél tyček popředu), ale stále ještě ukazovaném. Ginny jsem pochválila, odměnila, radovala se s ní, no prostě jako obvykle. Pak jsem se narovnala a sáhla do kapsy pro další pamlsek, ale než jsem ho stačila vyndat, naběhla Ginny SAMA a správnou stranou do slalomu, udělala mezi tyčkami dvě skákaná „tempa“, pak se zastavila a podívala se na mě.

„Takhle?“ četla jsem v jejích očíčkách.

Byla jsem v naprostém šoku, takže jsem ze sebe nejprve jen pomalu vypáčila: „No-to-je... dob-ře...“

Pak teprve přišla eufórie a výbuch opravdové a nefalšované radosti. Ono to funguje!!! Ginny pochopila PRINCIP pohybu mezi slalomovými tyčkami! Jistě, čeká nás ještě hodně práce, ale jak se zdá, jsme na správné cestě – pejsek pochopil, co po něm chci, a snaží se to dělat sám...

Další týdny jsem se zaměřila na to, aby byla Ginny schopna probíhat čtyřtyčkový slalom zcela samostatně, bez mého ukazování a nezávisle na mém pohybu. Nebylo to jednoduché a několikrát jsem se musela vrátit k ukazování, abych jí připomněla, jak je to správně. Nicméně už jsem mohla pracovat bez pamlsků, jenom s hračkou (oblíbeným peškem vyrobeným z ponožek, který se dal hodit dopředu a případně jsem se o něj mohla s pudlíkem i tahat). Nácvik jsem zpestřila obíhačkami – vyslala jsem Ginny, aby oběhla cca 10 metrů vzdálenou pouliční lampu (obíhačky jsem ji samozřejmě nejdřív naučila samostatně) a od lampy jsem ji nechala naběhnout do slalomu. Zpočátku dělala taková rychlost pudlíkovi potíže a málokdy se trefil hned do první mezery. Snažila jsem se to řešit klidným „Ne, Ginny,“ a následnou opravou z trochu kratší vzdálenosti. Jakmile to Ginny zvládla, opět jsme se k náběhu v plné rychlosti vrátily.

Dilema, zda už rovnou přistoupit k nácviku trošku delšího, šestityčkového slalomu, nebo zda nejprve dovést překonávání čtyřtyčkového slalomu k naprosté dokonalosti, jsem vyřešila poměrně rychle – přišlo mi, že bude pro štěňátko snazší, když budu přidávat do výcviku vždy jen jeden nový prvek, tedy nebudu současně učit delší slalom a náběhy či přeběhy za psem.

Začala jsem tedy nejdřív postupně zvětšovat svůj odstup od krátkého slalomu a od Ginny, až bylo mezi mnou a pudlíkem třeba pět metrů (ať už měřeno do strany nebo směrem kupředu). Cvičily jsme překonávání těch čtyř tyček na vyslání, na přivolání, zkrátka na všechny představitelné i nepředstavitelné způsoby :-). Když Ginny zvládala přímý náběh s cca 95procentní úspěšností, začaly jsme si „hrát“ i s mírně šikmými náběhy. Někdy jsem musela pomoci tím, že jsem ukázala rukou, ale po několika opakováních už to nebylo třeba. A samozřejmě došlo i na mé přeběhy za Ginnunčinými zády, když z přímého směru vběhla do slalomu. Tady byl neocenitelným pomocníkem pešek položený pár metrů za slalomem, neboť „táhl“ Ginny kupředu a ona se tím pádem nenechala zmást mým pohybem.

Teprve když byla Ginny v tomto krátkém slalomu naprosto suverénní, troufla jsem si slalom konečně prodloužit na šest tyček. Snad jen dvakrát jsem jí musela na těch „nových“ tyčkách pomoci ukázáním, a záhy už ho zvládala celý – sama, bez mé pomoci, v trysku, a ve většině případů i se správným náběhem. Základy vytvořené na čtyřtyčkovém slalomu byly očividně pevné... Následoval přechod na osm tyček, který se ukázal být o trošičku těžší, ale také jsme ho brzy zvládly. Nejhorší bylo prodloužení slalomu na deset a potom na dvanáct tyček. Několikrát se stalo, že Ginny u dvanáctityčkového slalomu suverénně proběhla prvních osm tyček a pak se rozběhla ke mně a dožadovala se hračky, že už to jako stačilo... Párkrát jsem tedy raději úmyslně zkrátila deseti či dvanáctityčkový slalom na osmityčkový, abych oprášila její přesvědčení, že slalom je vlastně děsná legrace, i když je zase o kousek delší. Vždyť nejdůležitější bylo nezničit nějakou neuváženou reakcí to nadšení pro slalom, které se mi podařilo v Ginnunce probudit!

Jak se ukázalo, trpělivost přináší nejen růže, ale i úspěšný slalom - přibližně v osmi měsících věku byla Ginny schopna s 95procentní úspěšností proběhnout celý slalom, a to i se správným náběhem, nebyl-li příliš záludný. A když jsme začaly v jejích patnácti měsících závodit (tehdy totiž platila jiná pravidla stran věku psa), byl slalom její nejoblíbenější překážkou, na které zpravidla ještě zrychlila.

Jistě, několikrát se mi stalo, že Ginny vyběhla ze slalomu dříve, než měla. Obvykle k tomu však došlo při tréninku, kde jsem ji opravdu hodně hnala a různými přeběhy a křížením jí práci ve slalomu ztěžovala. Při závodech se nám to přihodilo zřídka, možná i proto, že jsem Ginnunku zpočátku podvědomě hlídala a nedovolila jsem si s ní tolik, co v tréninku. Ale jak jsem zjistila, stejné nebo často i větší problémy s předčasným vybíháním ze slalomu měli i psi učení jinými metodami. Po dvou třech letech závodění jsem si mohla i na závodech dovolit poslat Ginny do slalomu, doběhnout na konec a tam zkřížit, aniž bych se na ni podívala. A ona mezitím poctivě a za nadšeného štěkání prokličkovala celý slalom...

Dnes cvičím „čtyřtyčkovou metodou“ dalšího pudlíka, toho času téměř desetiměsíčního. Kvůli tuhé zimě jsme byly začátkem dubna teprve ve fázi čtyř tyček s procvičováním nezávislosti na psovodovi a s nácvikem náběhů v rychlosti. Přesto Fleur už v polovině května, když jí ještě nebylo ani deset měsíců, zvládla slalom celý, tj. dvanáctityčkový. Své kritické období si na rozdíl od Ginnunky vybrala ve fázi přechodu ze čtyř tyček na šest - to se mě celých 14 dní snažila přesvědčit, že neumím počítat a že slalom nemůže mít víc jak čtyři tyčky :-). Nakonec jsem přesvědčila já ji ;-), a s postupným přidáváním dalších tyček už byly minimální problémy. Fleur je však také výrazně citlivější a má tendence víc si mě „hlídat“, takže musím zatím ve většině případů omezit své povzbuzování při náběhu do slalomu na jedno tiché slůvko „slalom“. Zbývá nám ještě "maličkost" - upevnit překonávání celého slalomu tak, aby v něm bylo na Fleur opravdu spolehnutí, a také aby dokázala ukrotit své nadšení z toho, že může běžet slalom, a správně se v té rychlosti "vešla" do všech tyček.

Každý můj pudlík je jiný, nepochybuji ale o tom, že při drobných modifikacích učiněných s ohledem na jejich rozdílnou povahu může zůstat způsob nácviku slalomu stejný a opět bude stejně účinný. Znám několik dalších pejsků učených touto metodou, a ačkoliv jde vesměs o mladé psy rozdílných plemen, jedno mají společné – milují slalom a ve srovnání se svými vrstevníky ho zvládají na výbornou :-). Jak už dnes vím, nácvik slalomu od čtyř tyček se samozřejmě používá i ve světě, jen se o něm tak často nepíše. Nejde také o žádný všelék na veškeré problémy při nácviku slalomu a je jasné, že tato metoda nemusí každému vyhovovat. Mým pejskům i mně ale nesmírně sedí a potěšilo by mě, kdyby prospěla i někomu jinému :-).

Míla

A ještě jedna zkušenost se čtyřtyčkovým slalomem, tentokrát od Diany a jejích kernteriérů:

O „metodě čtyř tyček“ jsem poprvé slyšela až v době, kdy už měl můj kernteriér Akki slalom docela dobře zvládnutý. Nácvik jsme prováděli klasickou metodou – za pomoci ukazování a povelů jsme zdolávali celý dvanáctityčkový slalom najednou. Bylo to docela náročné, neboť se Akki stále orientoval jenom podle mého ukazování a na samostatné překonání slalomu jsem si musela hodně dlouho počkat. Trvalo to víc jak rok, než se nám to podařilo.

Novou metodu jsem se tedy rozhodla vyzkoušet až na svém dalším kerníkovi – Akkiho synovi Darcym. Slalom byl po tunelu druhá překážka, se kterou jsem Darcyho v jeho pěti měsících seznámila. Díky radostnému přistupu a cvičení, které bylo spíš hrou, dělal malý Darcínek velké pokroky a vyjma paniččina občasného nestíhání probíhalo vše podle plánu. Prvního samostatného náběhu do slalomu jsem se od Darcyho dočkala asi po měsíci a půl cvičení (cvičili jsme maximálně ob den, každodenní cvičení bylo na štěňátko moc náročné a ztrácelo pak radost). Ve svých osmi měsících, tj. po pouhých třech měsících cvičení (!), Darcy radostně běhal slalom celý, bez mé pomoci. Při nácviku jsme se zaměřili nejprve na správné překonání celého slalomu postupným přidáváním tyček, a až po té jsem zkoušela i šikmější náběhy či přeběhy za psem. Protože měl Darcy slalom už dobře zafixovaný a věděl, co od něho chci, nedělala mu tato změna příliš velké problémy.

Stejně jako většina ostatních jsem i já zprvu měla trochu strach, zda mi psík učený touto metodou nebude pak vybíhat ze slalomu dříve, už třeba po osmi tyčkách. Byla jsem opravdu mile překvapena - nic takového se nestalo a Darcy přijímal „nové tyčky“ s naprostou samozřejmostí. Pokud náhodou vynechal poslední tyčku, byla většinou chyba na mé straně – moc brzo jsem mu utekla.

Po zkušenostech s Darcym mohu říct jediné: „Ano, opravdu to funguje!“ Pro všechny mé další agiliťácké psíky tedy bude „čtyřtyčková“ metoda tou správnou volbou.