Jak se ze mě (ne)stala moucha

Flérinčino vyprávění o flyballu, jejím nejoblíbenějším sportu.

Ahoj pudlíci, já jsem Fleur. Normálně toho moc nenamluvím, hlavně ve srovnání s mou pratetou Ginny, ale tentokrát mi panička přikázala, že vám mám vyprávět o tom, jak závodím v přinášení míčku. A protože se ji vždycky snažím poslechnout, máte se na co těšit. Já totiž když se dostanu ke slovu, tak nevím, kdy přestat.

To bylo tak: s flyballem – ano, tak se prý tomu sportu říká – jsem začala už jako malé štěňátko. Nosit míček mě totiž vždycky nesmírně bavilo, a tak mi šlo učení vlastně samo a cvičení pro mě byla hra. V osmi měsících jsem už s přehledem běhala přes čtyři překážky tam a zpátky a brala si míček z nejnižší díry na takové zvláštní desce. Potom mi sice trochu déle trvalo, než jsem pochopila, co to po mě panička vlastně chce na té krabici zvané flyballový box, ale nakonec jsme se domluvily. No uznejte, že mi to mohla říct rovnou, že mám na tu krabici „hamtnout“ tak vehementně, jak mi moje trpasličí nožičky dovolí, a že nemám nechávat ten míček upadnout na zem! Jenže ona mluví někdy tak divně, že jí teda vážně nerozumím.

Pak už jsem pro míček neběhala jenom já sama, ale střídala jsem se s dalšími pejsky. Skoro vůbec mi to nevadilo, mám je všechny ráda, jenom když mě taková velká černá psí holka málem převálcovala, když jsem běžela z dráhy a ona na ni moc brzo vběhla, začala jsem být trochu opatrnější. Brzo po tom nás panička odvezla na jedno moc hezké místo, kde jsme vloni flyball hodně trénovali, a že prý budeme závodit na turnaji. No řeknu vám – já z toho byla úplně paf! Toooolik psů a toooolik lidí! Od nás ze cvičáku jsem sice zvyklá, že pejsci běhají i o kousek vedle, na druhé dráze, ale tady to bylo přece jen něco jiného. Všichni nějak víc štěkali a páníčci víc křičeli, tak jsem pro jistotu víc koukala kolem sebe a neběžela tak rychle, i když panička vůbec nebyla ráda. Uznejte, že jsem to musela všechno nejdřív pořádně okouknout! Druhý den už to bylo lepší a začala jsem si na ten rachot a řev zvykat… jenomže pak mě najednou začal honit nějaký malý bílý pejsek, co přiběhl z vedlejší dráhy! A bylo mu přitom úplně jedno, že musím paničce přinést ten malý míček z boxu… Panička byla pohotová a zachránila mě před ním, ale stejně jsem si to pamatovala, a když jsem se v příštím běhu dostala tam, kde na mě ten cizojazyčně štěkající pes vyběhl, raději jsem zůstala stát a čekala, co zas bude. No, nebylo nic a nikdo další už nepřiběhl, a tak jsem se nakonec nechala od paničky přemluvit a s míčkem v tlamičce za ní doskákala. Pak už mě panička běhat nenechala a vždycky si přišla jen pro moji pratetu Ginny, což se mi vůbec nelíbilo, a také jsem jí to pokaždé řekla. Ale asi mě v tom hluku neslyšela nebo co.

Určitě chápete, že po takových špatných zkušenostech se mi ani na příštím turnaji nechtělo moc běhat a že jsem byla raději opatrná. Nic tak nepříjemného jako poprvé se už ale naštěstí nestalo, a po spoustě letního tréninku, který mě moc a moc bavil, jsem byla opravdu rozhodnutá běhat přes ty překážky co nejrychleji… jenomže na dalším turnaji jsem nějak nebyla ve své kůži a ještě pořád jsem přemýšlela o tom, který pejsek by byl pro mě jako ženich nejlepší. To se rozumí, že se mnou panička nebyla spokojená a že se snažila vymyslet pro mě nějaké opravdu mimořádné lákadlo, kvůli kterému bych se na dráze přetrhla a nemyslela na hlouposti. Ale já jí od začátku říkala, že stačí obyčejný tenisák v její ruce (protože opravdový velký tenisák je větší radost než ten malý míček, co nosím z boxu) a trochu víc sebejistoty v mé dušičce, a bude se mi běhat úplně skvěle. Za ten velký míček bych totiž dala život! Panička o mě někdy říká, že mám místo mozku tenisák, ale to není vůbec žádná pravda – jsem moc chytrá holka, jen se mi někdy nechce přemýšlet, a pak dávám raději přednost bezhlavému běhání pro tu kutálející se věc. A víte, co se mi na flyballu líbí nejvíc? Že se běhá pořád rovně a já nemusím dávat pozor na paničku, aby mi řekla, kam mám zatočit.

No ale zpátky k mému závodění. Přišel další turnaj, co byl na stejném místě jako ten první, na kterém jsem závodila, a tam už mi to šlo líp. Panička si pro mě chodila o moc častěji než pro pratetu Ginny, a po jednom běhu mě moc moc moc pohladila a řekla mi, že prý jsem FLY19. Ptala jsem se hned Ginny, co to jako znamená, a jestli je to dobře nebo špatně – ona je totiž o hodně starší než já a skoro úplně všemu rozumí, protože si s paničkou hodně povídá. No a Ginny říkala, že prý FLY znamená MOUCHA, a že to jsem teď já. To mi teda vážně nešlo na rozum, proč bych jako měla být moucha s číslem devatenáct… vždyť já jsem pudlík, žádná moucha, a přestože mám u nás doma pořád číslo dvě, jednou budu úplná jednička… už na tom pomaličku pracuju!

Když už začaly ze stromů padat lístečky, zavezla nás panička na další turnaj. Tak nějak mi přišlo, že je důležitější než ty ostatní, už třeba proto, že se na začátku všichni páníčkové sešli a ve stoje poslouchali nějakou písničku a snažili se tvářit vážně. Takové věci totiž normálně nedělají!

Potom šla běhat Ginny, a když se s ní panička vrátila zpátky, byla Ginny nějaká zaražená. Až za nějakou chvíli jsem se od ní dozvěděla, že prý je taky moucha s číslem devatenáct… tak to mi teda bylo vážně divné, že máme obě stejné číslo!

Když si pak pro mě panička přišla a vzala mě na dráhu, předvedla jsem jí, že už zdaleka nejsem to vyplašené Flerátko jako na jaře! Bylo mi jasné, co mám dělat, a že mám běžet tak rychle, jak mi nožičky dovolí, bez ohledu na to, co se kolem děje… vždyť za to dostanu tenisák! A tak jsem běhala, a panička mě pak vždycky moc hladila a chválila.

Jenomže pak udělala něco děsně divného – vzala na dráhu nejen mě, ale i Ginny! To mi bylo teda fakt podezřelé, protože normálně s ní jde vždycky jenom jedna z nás a ta druhá vztekle poštěkává ve své krabici. Teď nás nechala obě rozeskákat… a pak mě vzala do náručí a podala tetě Ále! Taková zrada! Tuhle tetu já mám totiž normálně docela ráda, ale ona mě teď držela, zatímco panička běžela s Ginny, a to mě teda vážně moc naštvalo. Vyhrožovala jsem Ále, že ji kousnu, jestli mě nepustí, a dokonce jsem to i několikrát naznačila, jenže ona byla neoblomná. To už běžely dvě borderky z našeho družstva a panička odměňovala a chytala Ginny… a já pořád nic! Pak mě najednou Ála postavila na zem, panička přiběhla ke mně, a že prý mám běžet na dráhu… no, bylo to celé divné a nechtělo se mi, takže jsem se po ní ještě otočila, než jsem proběhla bránami, ale pak už jsem letěla jako vítr. To pomyšlení, že mi panička mezitím zmizí i s Ginou a tenisákem, mě hnalo dopředu, ale ony na mě v cíli obě počkaly, a udýchaná panička mě moc chválila. Ještě jsme takhle divně, teda i s Ginny, běžely dvakrát, a pokaždé jsem běžela o něco rychleji. Panička byla z toho běhání se dvěma pudlíky celá nějaká udýchaná a unavená, což jsem teda vůbec nepochopila. Vždyť ona se s námi rozbíhá jen kousek a jsme to my pejsci, kdo skáčeme přes překážky!

Prateta Ginny se mi pak vysmívala, že jsem si to pěkně zavařila – že prý jsem běžela nějak hodně moc rychle, jak jsem na ni byla naštvaná, a že to teď po mě panička bude chtít pořád. No, chtít teda opravdu může… a když mi dá tak nízké překážky, jako byly při běhání s Ginny, tak jí to možná někdy zopakuju… ale raději si to ještě rozmyslím.

Pak jsme mohly chvíli spinkat - teda já jsem usnula skoro hned, jako vždycky, když mě panička dá do mé krabice a nechá mě v klidu, zatímco Ginny furt pofňukávala, že v té své krabici být vůbec nechce a že ji ponižuje, když je zavřená. Ona je v tomhle vážně divná. No a po tom spaní si pro nás panička zase přišla, ale skoro vždycky brala jenom mě. Z toho jsem měla velkou radost, zatímco Ginny se vztekala pořád víc, a někdy i trhala tu dečku, co na ní má v krabici ležet.

Ty tři borderky, co se mnou byly v družstvu, běhaly jako o život, tak jsem si řekla, že se nesmím nechat zahanbit a že jim to nesmím zkazit. Byla to pěkná makačka a jednou jsme dokonce běželi pětkrát za sebou - to když byli ti pejsci na vedlejší dráze skoro stejně rychlí jako my. Musela jsem hodně moc natahovat nožičky, abych doběhla do cíle dřív než ta borderka vedle, ale panička i spousta jiných lidí na mě hodně moc křičeli a povzbuzovali mě, a to mi asi taky pomohlo. A zase byla velká pochvala a odměna v podobě házení míčku… ne, nestačilo mi to na té dráze!

Pak jsme si šli na chvíli odpočinout, a když jsme znovu přišli na dráhu, už vedle nás byli připraveni jiní pejsci než předtím, a ti byli rychlejší než my. I tak měla ale panička radost, a když se na konci všichni pejsci a páníčci rozešli a fotili se s těmi lesklými nejedlými věcmi a s voňavými pytli, co z nich pak někdy dostáváme večeři, věděla jsem, že dneska mi bude panička házet míček tak dlouho a často, jak budu chtít. Že bych měla být po tom závodění unavená? Ale jděte! Takové slovo neznám… teda určitě ne ve chvíli, kdy vidím tenisák.

A taky už dneska vím, že FLY znamená kromě mouchy taky LÉTAT – borderka Bára z našeho družstva mi to prozradila. Ona je totiž FLY18, což prý jako znamená, že v některém družstvu létala ještě rychleji než teď v tom našem. Ale já si myslím, že i rychlost 19 je dobrá, když z ní má panička takovou radost a když ji prý žádný zdejší pudlík kromě mně a Ginny nemá. Gině to však neřeknu – jen ať si klidně dál láme hlavu nad tím, proč je moucha.

Hafg, doštěkala jsem.

Bonnie Fleur Elita Triumphans, trpasličí černá pudlička, držitelka flyballového titulu FLY19, členka družstva Hop Trop Sprinters, které obsadilo 3. místo na Mistrovství ČR ve flyballu 2007.