Každý začátek je těžký aneb chvála točeného salámu

Tento článek vznikl před mnoha lety pro agiliťácký klubový zpravodaj Střípky jako malé povzbuzení pro ty, kterým se ze začátku v agility příliš nedařilo. Je to sice už nějaký pátek, ale myslím, že pro majitele bíglů má článek téměř nadčasovou platnost. Snad se vám bude líbit.

Když jsem poprvé viděla  závody agility, byla jsem naprosto nadšená a říkala jsem si, že tohle je ten pravý sport pro mne a mojí bígličku Harrietu. Skákat uměla vždy skvěle, s oblibou také šplhala po výškách, takže překážky jako kladina a áčko byly pro ni jako dělané. Trochu obav jsem měla z toho, jak ji naučím tunely, a nejvíc obav jsem měla ze slalomu. Ale celkově mi přišlo dost jednoduché zaběhnout parkur agility.

„Bígl potřebuje pevnou ruku“, tvrdí snad každá příručka o psech. S tímto vědomím jsem odmalička s Harrietou cvičila poslušnost a měla jsem za to, že ve svých dvou letech už docela poslouchá. Opak byl pravdou, jak se ukázalo při našich prvních návštěvách cvičiště.

Vyzbrojena frolíky a podobnými pamlsky jsem se konečně odhodlala navštívit cvičiště v Kolovratech. Harrieta na vodítku poslouchala - okamžitě se zamilovala do kladiny, docela rychle se naučila tunely a nad výškou skokových překážek, které jsou běžné pro kategorii mini, si bezmála pohrdavě odfrkla. Slalom jí samozřejmě dělal potíže, ale to nebylo nic překvapivého, to jsem čekala. Suma sumárum, perfektní pes na agility - do té doby, než jsem ji pustila z vodítka. V tu chvíli ohluchla, oslepla, sklonila čumák k zemi a jediné, co ji zajímalo, bylo, jak v co nejkratším možném čase vyluxovat na cvičišti co nejvíc poztrácených odměňovadel (a že jich v Kolovratech nebývalo po zemi právě málo!). Přivolání veškeré žádné, moje náznaky, že odejdu ze cvičiště bez ní (což prý na normální psy platí), ani nezaregistrovala, takže jediným řešením bylo požádat ostatní o spolupráci a čubu prostě odchytit. Samozřejmě to považovala za obrovskou legraci, zatímco já bych se byla hanbou propadla. Tohle se opakovalo asi měsíc, pokaždé, když jsem ji na cvičišti pustila z vodítka, jinak byla (na bígla) skoro vzorná. Metody doporučované zkušenějšími psovody možná fungovaly na jiné psy, ale rozhodně ne na Harrietu, a ani moje odměňovadla neměla kýžený účinek.

„To chce točenej salám, nakrájenej, takhle jako to mám já," otipovala mou nenažranou čubičku tehdejší mistryně republiky v agility Katka Macháčková, když ji viděla poprvé. Odporovala jsem jí - já mám přece odměňovadla, která Harrieta miluje, točený salám by jistě nebyl o nic lepší.

Určitě je vám už teď jasné, kdo měl pravdu. Po totálním výbuchu na prvních závodech v Kolovratech, na které jsem se drze vydala poté, co Harrieta přeskočila (bez vodítka) čtyři překážky, jsem ze zoufalství vzala na příští závody, které se konaly na závodišti v Chuchli při výstavě psů, kus točeného salámu. Harrietě chvíli trvalo, než pochopila, že ten salám zadarmo nebude - a zájem o něj měla eminentní. Přestože jsme nedokončily bez diskvalifikace ani jediný ze čtyř závodů, které se ten den běžely, byla jsem konečně spokojená - Harrieta se snažila. Sice se to neobešlo tak úplně bez čuchání po zemi, ale to jsem ani nečekala. Neutekla mi za žádným psem, kterých kolem byly mraky, a nikomu z přihlížejících nesežrala oběd. (Dodnes se nemohu zbavit pocitu, že některým lidem z důvodů mě zcela neznámých lépe chutná jíst, když přitom mohou sedět těsně vedle parkuru agility). To bylo naše první, nikde nezaznamenané vítězství na závodech agility. 

Asi po měsíci přišel ještě jeden zlom, to když Harrietu začalo agility opravdu bavit. Tou dobou jsem navštěvovala 2x týdně kurzy pro začátečníky, které na cvičišti na Jižním Městě pořádala Zuzana Rozová. Vprostřed těchto kurzů jsem odjela na týdenní dovolenou a Harrietu nechala pod dohledem mé rodiny v Praze. Když jsem se vrátila a přišla znovu na cvičiště, pejska radostně štěkala, sotva uviděla překážky. Na každý povel odpověděla svým hlubokým hlasem „haf“ a div se samou horlivostí nepřerazila. Nevím, co se v té bíglí makovičce seběhlo, ale od té doby jsem musela zcela změnit svůj styl běhání na parkuru, protože jsem jí prostě přestala stačit. Samozřejmě ještě nějakou dobu dělala chyby typické pro začínající psy (a já zas dělala chyby typické pro začínající psovody), avšak podstatné bylo to, že se snažila a běhala s chutí. Pak už konečně začalo být agility radostí i pro mne, i když dodnes nemohu s určitostí říct, co během závodů mého samostatného psa právě napadne za hloupost. Ale vím, že dnes mu stačí jako odměna za dobře zaběhnutý parkur kus suchého rohlíku nebo chleba a má z něho stejnou radost, jako v našich začátcích z točeného salámu. Na druhu odměny jí totiž  nezáleží, hlavně aby to bylo k jídlu a bylo toho hodně. 

Takže vám, co máte pocit, že váš pes agility nikdy nezvládne, můžu říct jen jedno - vydržte a buďte trpěliví, ono to určitě půjde, i když to nebude hned. A točený salám je ten nejlepší možný doping.

                                                                              Míla Vrbová + A3 Ch. Harriet, bígl bez PP