Když nemáš dost stability, tak neběhej agility

(Zamyšlení nad vývojem agiliťácké obuvi)

V agility se pohybuju od roku 1995, což znamená, že ledacos pamatuju. Občas se vzpomínky vyderou na povrch, donutí mě zasednout k počítači a sepsat, co mi zrovna běží hlavou, přestože vím, že dnešní agiliťáci nad tím nejspíš budou jen nechápavě vrtět hlavou a soustrastně se usmívat. Jednou z toho možná bude něco jako Dalimilova kronika :-)).

Dnes jsem byla trénovat agility. Uprostřed zimy, na terénu proklatě změklém po každodenních deštích. Až teď večer, když mi zrak náhodou padl na boty, ve kterých jsem běhala, jsem si uvědomila, že ten terén vlastně nehrál žádnou roli – běhalo se mi prostě skvěle. Ani jedno podklouznutí, ani jeden nejistý došlap. A to všechno díky speciální obuvi pro agiliťáky, která má značku Dita a vyrábí se ve Švýcarsku. Ty boty mají na podrážce a částečně i na bocích drobné špunty, které jsou z velice trvanlivého materiálu (nějaký druh gumy?), takže se téměř neopotřebovávají. Až tak daleko jsme to my agiliťáci s naším sportem dotáhli – vyrábí se pro nás speciální druh bot a my ho nadšeně kupujeme. Vždycky tomu tak ale nebylo…

Když jsem v roce 1995 s agility začínala, běhala jsem v bílých sportovních botách s hladkou podrážkou. Nebyla jsem zdaleka sama – v botách tohoto typu běhali téměř všichni (nemluvím o běhání v hale, ale venku, na trávě, na blátě atd.). Ti ostatní běhali buď bosí nebo v sandálech, a někteří pánové dokonce v obuvi, která se nápadně podobala polobotkám. A vůbec nám to nevadilo – když jsme uklouzli, tak jsme prostě uklouzli. Zas tak často se nám to nestávalo, protože jsme na parkuru posílali psi dost daleko od sebe a situacím, kdy jsme museli prudce zastavit nebo změnit směr, jsme se tak obvykle vyhnuli.

Moje vzpomínky říkají, že až během roku 1996 jsem od našeho trenéra Tondy Grygara zaslechla něco na téma, že bychom měli běhat v botách s neklouzavou podrážkou. Na tréninku to vyvolalo velkou debatu a Tondův návrh, že by asi nejlepší byly kopačky, doslova pobouřil spoustu mých agiliťáckých kolegů. Zejména dívky tuto možnost radikálně odmítly – kdo kdy viděl holku v kopačkách, že… Ehm… třeba já. Kdysi jsem hrávala fotbal, kopačky mi nebyly tak úplně cizí, a tak jsem to zkusila i v agility. Poprvé snad v roce 1997, jestli mě paměť neklame, a byla jsem docela za exota. Ale protože se ukázalo, že měl Tonda pravdu a že se moje smyky na trati staly minulostí, nedala jsem se odradit a běhala v nich dál. Měla jsem tehdy kopačky značky Puma z umělé kůže, s docela obyčejnými špunty (tzv. lisovaná podrážka), ale byly pohodlné a skvělé… teda dokud se ty špunty neobrousily; pak jsem se musela poohlédnout po dalších.

Jak se pohyb psovoda po parkuru měnil a ostatní agiliťáci postupně přistupovali na „kopačkový trend“, zkoušeli různé varianty této obuvi. Julii Kašparové se silně neosvědčily kopačky se šroubovacími špunty – špunty s oblibou vypadávaly a na asfaltu šíleně klouzaly. Tedy, ne že bychom tehdy běhali agility na asfaltu, ale tu a tam bylo při závodech potřeba chodit i jinde než po trávě, a každý takový „výlet“ znamenal se napřed přezout. Z hadrových kopaček zase bolely kotníky a chodidla, takže se čím dál víc lidí uchylovalo k těm koženým nebo koženkovým s normálními velkými špunty. Kromě nich zaznamenaly u některých agiliťáků pozitivní ohlas ještě kopačky na umělou trávu, tedy boty s drobnými špunty. Ale trvalo několik let, než kopačky přesvědčily o svých přednostech naprostou většinu zkušených agiliťáků a ovládly parkury agility.

Když jsem si pořizovala tuším svoje čtvrté kožené kopačky (průměrná životnost této silně používané obuvi je u mne dva roky, pak už je lze používat pouze jako nouzové řešení), přesedlala jsem na podlouhlé špunty na kožených kopačkách značky New Balance. Bylo to na doporučení Marcely Poláškové, a stejně jako se osvědčily jí, osvědčily se i mně. Byly pohodlné a neklouzavé na všech typech povrchů (i na extrémně tvrdých) a špunty se tolik neobrušovaly. Od té doby už jsem jiný typ kopaček nechtěla… až do doby, než firma New Balance přestala kopačky vyrábět a já jsem se musela chtěj nechtěj vrátit zpátky k Pumám. Jenomže mě čekalo obrovské zklamání – ty boty byly najednou šíleně nepohodlné a vydržet v nich déle než půl dne prakticky nešlo. Když jsem si zkoušela kopačky jiných značek, nebylo to jiné. A tak jsem při první příležitosti zakoupila boty, o kterých jsem od těch několika málo šťastných českých agiliťáků, kteří je měli možnost zkusit, slyšela jen samá pozitiva – speciální agiliťácké boty značky Dita. Stalo se tak v průběhu mistrovství světa v agility, které se konalo ve Švýcarsku, neboť u nás se v roce 2006 tyto boty sehnat nedaly. Během podzimu jsme toho spolu ještě moc nenaběhali, ale i při tom málu jsme si až překvapivě porozuměli. V nadcházející sezóně čeká moje Dity větší zátěž – měkké i extrémně tvrdé povrchy, bláto, špína, prach… Ale já vím, že ráno na závodech ty boty obuju, celý den v nich budu chodit a běhat a teprve večer, když je budu zouvat, si uvědomím, jak moc mi přes den pomáhaly. Jak jsem bez nich vůbec mohla žít? Jak jsem kdy v životě mohla běhat agility v botách s hladkou podrážkou? A jak jsem jen mohla nevědět, že bez stability není agility?! J

                                                                                                                                   Míla

O tři měsíce později

Tak jsem právě zjistila, že boty značky Dita jsou hojně používány pozemními hokejisty a že zřejmě díky tomu se začaly dovážet i do ČR. Máte-li o ně zájem, podívejte se na https://www.pozemak-obchod.cz/