Letecký den aneb Fleur poprvé na chalupě

Ve čtvrtek, šestý den, co jsem měla náš nový přírůstek – černou trpasličí pudličku Fleur – doma, byl zároveň dnem jejím dvouměsíčních narozenin. Počasí bylo bohužel naprosto nenarozeninové, chvílemi pršelo, jen se lilo, ale přesto jsme nakonec vyrazily na chalupu. Fleur tam měla poznat nové prostředí (v „našem“ parku totiž začíná být až příliš jistá a suverénní), proběhnout se (na té naší samotě bez lesa je všude samá louka nebo pole a k silnici dooost daleko), a také se sblížit s mými rodiči, kterých se při prvním setkání skoro bála.

Štěňátko notně uondané sestro- a bratrovražedným soubojem, který proběhl to odpoledne na cvičáku v Komořanech, jsem tedy šoupla v přepravce do auta, podobně jsem naložila i s Herinkou a Ginou, a vyrazily jsme do severních Čech. Cesta proběhla v klidu ze strany štěňátka, které naprosto nevnímalo svět kolem sebe a výjimečně se tedy nepokoušelo (jak je zatím jeho zvykem) překousat mříže od přepravky (!), ovšem v neklidu ze strany Giny a Herinky, které už od Mnichova Hradiště (asi 18 km od naší chalupy) zuřivě nasávaly vzduch proudící do auta ventilací a dávaly mi patřičně najevo, že ony moc dobře vědí, kam to jedeme, a že se děsně těší.

K chalupě jsme dorazily za hlubokého šera. Harrieta se za vehementního vrtění ocasem pročmuchala až ke dveřím chalupy, Gina dala své hysterické radosti průchod tím, že jako tradičně tryskem obíhala kolem chalupy a řvala a řvala a řvala. Rozespalou Fleur jsem donesla v přepravce až do kuchyně (která je zároveň obývacím pokojem), a – světe, div se – štěňátko se dlouho rozmýšlelo, jestli se má vůbec probudit a vylézt. Jistá úleva byla, že na mé rodiče okamžitě vrtělo ocáskem a tvářilo se, že se s nimi kamarádí odjakživa.

Noc jsme strávily v hostinském pokoji. Fleur se velmi záhy nacpala Gině do pelíšku, pročež se tato urazila a odešla hledat útočiště ke mně…do postele. Vidět to matka, tak letíme ven obě! Ráno Fleur absolutně nezklamala a její vnitřní budík ji vyhnal z pelíšku přesně v šest hodin. Venku byla hluboká tma a podle vytrvalého šumu jsem usoudila, že leje jako z konve. Než jsem stačila nahmátnout oblečení, Fleur už stačila svůj venčící problém vyřešit na dlaždičkách u kamen… No, nebudu lhát – pořád bylo příjemnější utřít tu loužičku v pokoji, než se venku klepat v lijáku a pak ještě sušit mokré štěně. 

Ginny honem putovala do pelíšku (pod heslem "rychle, než mi tam ten zmetek zase vleze!") a zcela probuzenou Fleur jsem si vzala do postele v naději, že ji třeba ještě přesvědčím k dalšímu spánku. Po nějaké půlhodině okusování (rozuměj: štěně kousalo moje prsty, vlasy apod., já jsem nekousala nic) se to kupodivu povedlo.

Dopoledne se ničím významným do štěněcího života nezapsalo, ale zato odpoledne… Využila jsem slušného počasí k tomu, abych uklidila své zánovní (ojeté) autíčko, samozřejmě zejména zevnitř, a psiska jsem vzala s sebou. Harrietu jsem uvázala ke vzrostlé višni systémem „vodítko na vodítku“ (flexi vodítko přichycené ke stromu obyčejným vodítkem) – koneckonců, je to bígl, a k stáru ještě i nahluchlý, zatímco oba pudlíky jsem nechala pobíhat volně. Motali se tedy podle nálady mezi autem, zahrádkou a plotem z živých keřů.

Fleur byla jak malé dítě na pouti a očividně nevěděla, které atrakci se věnovat dřív – jestli lístečkům poletujícím ve větru, vysoké trávě kolem stromů, Herinčinu vodítku, věcem, které vyndávám z auta, nebo vysavači… Bleděmodrý vysavač značky ETA se nakonec stal jasným vítězem a já jen litovala foťáku zavřeného v chalupě, protože Flérinčin vítězoslavný postoj (přední tlapky na vysavači, zadní na zemi) byl opravdu impozantní. Po chvíli ovšem dala před vysavačem přednost prázdné plastové láhvi od Korunní – to byl velmi důstojný soupeř, se kterým vedla dlouhou a nelítostnou bitvu, než ho nakonec zabila ;-).

Jenomže já tam nebyla proto, abych zírala na štěňátko, jakkoliv byl ten pohled tisíckrát lepší než sledování televize…a k tomu byl bez koncesionářských poplatků :-).  S povzdechem jsem se s hubicí od vysavače zanořila do auta, a kdykoliv jsem se vynořila, volala jsem: „Fleur, nekousej tu prodlužovačku!“ nebo „Fleur, nech tu hadici!“ nebo „Fleur! Fleeeeur? Kde jsi, cvrčku? Aha…vylez zpod toho auta, jo?“

Do toho se Ginny tu a tam přátelsky pošťuchovala (a okusovala) s Harrietou a po Flérince, která se do jejich hrátek chtěla také zapojit, pokaždé sekla zuby…no prostě běžná rodinná idylka ;-). Až najednou…přesouvala jsem se od jedněch dveří do druhých a Fleur se zrovna pár metrů ode mne válela na zemi v euforii z nějakého lístečku, když k ní přiběhla rozdováděná Ginny a začala vrtět ocáskem. Fleur ztuhla, a jakmile k ní Ginny čuchla, pootočila se na záda. Chvíli se nedělo nic, jen Ginny dál vrtěla ocáskem, a Fleur něžně mávala tlapičkami ve vzduchu.

Že by? Že by si konečně začaly hrát? zadoufala jsem v duchu. Nečekala jsem, že bude Gině trvat tak dlouho, než vezme štěňátko na milost…tak že by teď? Že by mi konečně udělaly radost? Napětím jsem ani nedýchala... Jo, bylo to tady – jedno dvě hravá kousnutí z Ginnučiny strany, štěňátko ještě jednou zamávalo tlapičkami ve vzduchu, vyskočilo na všechny čtyři, vyrazilo v hravém běhu dopředu a…po dvou skocích zmizelo za okrajem kamenné zídky lemující zahrádku. Ta trubka si vůbec neuvědomila, že běží špatným směrem a že je ta zídka docela vysoká…rozhodně tedy na dvouměsíční štěně.

Krve by se ve mně nedořezal. Čekala jsem bolestivý jekot, ale ono bylo ticho, a to bylo zlé, hodně zlé… Odhodila jsem hubici stále ještě zapnutého vysavače a bez rozmyslu vyrazila k zahrádce, připravena poskytnout štěněti dýchání přímo do tlamičky nebo na podobný dramatický zákrok, který by mou matku patrně definitivně utvrdil v tom, že patřím do blázince, ale štěňátku by snad pomohl. Když jsem seskakovala ze zídky v místě, kde nemá ani 30 cm, uviděla jsem to. Nešťastný černý uzlíček, jako pecka sedící na mokré hnědé hlíně, zírající dvěma černými korálky před sebe s udivenou otázkou: „Co to bylo????? Letěla jsem a někdo mě pak praštil do tělíčka…“

Oslovila jsem ten uzlíček jménem a opatrně ho vzala do dlaní. Ani se to neklepalo, jenom to nechápavě koukalo… Rychle jsem hodnotila situaci. Zeď má v tom místě nějakých 1,20 metru, štěně spadlo do čerstvě zryté zahrádky (moji rodiče si dali záležet na tom, aby neprošvihli žádné agrotechnické lhůty), k tomu navlhčené vytrvalým (téměř)dvoudenním deštěm…To snad nebyl až tak šíleně tvrdý dopad… Fleur také nevypadala, že by ji něco bolelo, jen měla asi pořádný šok. Hodnou chvíli jsem ji držela v náručí a mluvila na ni, než se konečně sama pohnula - a mně konečně spadl kámen ze srdce.

O pár minut později už zase provokovala Ginu ke hře, a ta po ní opět sekala zuby jako po nevítaném narušiteli… Z jejich společné hry tedy opět nebylo nic, ale důležitější je to, že obě ve zdraví přežily J.

O den později zahučela Fleur na sousedově pozemku do půl metru hlubokého výkopu na přívod elektřiny...;-)

 

Jeden z mnoha zážitků s novým přírůstkem popsala

Míla