Narozena pro agility aneb jak jsem k Ginnunce přišla

Tento článek vznikl před pár lety pro pudlí klubový zpravodaj jako popis několika neuvěřitelných náhod (nebo řízení osudu?), díky kterým jsem získala Ginnunku.  

Už před několika lety jsem totálně propadla krásnému psímu sportu zvanému agility. Pokud tohle slovo slyšíte poprvé, pak vězte, že jde o překážkovou dráhu (parkur) pro psy. Podrobné informace o tomto sportu najdete na internetové stránce https://www.klubagility.cz/.

Můj první pes, bíglička Harrieta, patřila více než pět let mezi špičku v agility v této republice. Mezi agiliťáky je běžné mít dva a více psů a i mne lákalo pořídit si dalšího pejska. Hned mi bylo jasné, že můj příští pes bude pudl – líbil se mi odmalička. Je to plemeno povahově úplně odlišné, než bígl (samozřejmě v tom kladném smyslu) a zároveň dostatečně psychicky odolné pro soužití s bíglem a šikovné na agility. Také jsem věděla, že to musí být opět fenečka, jen jsem se rozhodovala o barvě a velikosti. Vnitřně tíhnu k menším psům, takže jsem uvažovala buď o toyovi nebo o trpaslíkovi. Po dlouhém přemýšlení jsem usoudila, že toyové jsou příliš malí na současnou výšku skokových překážek v agility, a jsou také poněkud citlivější a choulostivější. Já přitom potřebuju zvíře psychicky i fyzicky odolné, zdravé, veselé a hravé, ale zároveň poslušné a zvládnutelné… Pustila jsem se do podrobného zkoumání povahy pudlů v závislosti na velikosti a barvě, a po poradě s několika veterináři a chovateli pudlů jsem se dopracovala k závěru – černý trpaslík. Napsala jsem i poradkyni chovu, abych zjistila, jestli jsem se rozhodla správně, a to především s ohledem na zdraví – jen zdravý pes totiž může dosáhnout v agility vynikajících výsledků. Poradkyně mé rozhodnutí schválila a hned mi doporučila konkrétní vrh štěňat od mně neznámé chovatelky z Ústí nad Labem. Nicméně tehdejší rodinné poměry mi štěně nedovolovaly, a tak jsem dopis založila ad acta a pudlí štěňátko jsem prozatím pustila z hlavy.

Teprve po nějaké době, když se rodinná situace vylepšila, jsem se znovu vrátila k úvahám o druhém psovi. Nejen kvůli agility, ale i kvůli Harrietě. Doufala jsem, že ji štěňátko potěší a současně ji přinutí k trochu větší aktivitě - v šesti letech už začínala být trochu líná a pohodlná. Jednoho březnového rána roku 1998 jsem se vypravila na Hagibor, kde se konala klubová výstava pudlů, s odhodláním vybrat si rodiče mého budoucího superagiliťáka. Zakoupila jsem si katalog a jala se obcházet všechny přítomné černé trpasličí pudly. Nechtěla jsem nějakého multišampiona, jen normálního hezkého a zdravého pudlíka. Sledovala jsem černé trpaslíky hlavně po stránce povahové a automaticky jsem vylučovala ty, kteří projevovali jakoukoliv známku bázlivosti. Pudlů, kteří se třásli při česání na stole, tam bylo dost. A pak jsem ho uviděla – krásný černý pejsek s výrazem aristokrata, hrdý, sebevědomý, nebojácný a živý. Bylo mu teprve 9 měsíců, ale učaroval mi nejvíc ze všech. Hugo Black Sakké, tak se jmenoval; v mém katalogu měl vedle svého jména velký vykřičník. Jen jeden pudlík se mi líbil o trošičku méně než zmíněný Hugo – Cynthia Královský Hradec. Fenečka v té době stará zhruba stejně jako Hugo, možná jen na první pohled trochu méně živá. I ta měla vedle svého jména vykřičník. Bylo to jasné - po návratu domů jsem okamžitě sedla, napsala oběma chovatelkám, od nichž pudlíci pocházeli, a v následujících dnech jsem s napětím čekala na odpověď.

První odpověď jsem měla už za týden. Paní chovatelka od Cynthie mi zatelefonovala, že je sice velmi potěšena mým zájmem o štěně, ale svou černou fenku kryla jen jednou a v nejbližší době nehodlá krytí opakovat. Nabízela mi místo toho štěně z vrhu stříbrných trpaslíků, ale to jsem nechtěla. A pak to přišlo – odpověď z Ústí nad Labem. Hugova chovatelka mi odepsala, že má znovu nakrytou stejnou fenu stejným psem, a že se mnou počítá jako se zájemcem o štěně! Byla jsem v sedmém nebi a hned jsem milou chovatelku zahrnula dotazy. Čím více jsem poslouchala její povídání, tím více jsem byla přesvědčená, že jsem si vybrala správně. Jen jsem měla strach, jestli dokážu z toho klubka černých stvořeníček vybrat to pravé, to štěňátko ze všech nejlepší. Našla jsem i ten starý dopis od poradkyně chovu, v němž mi doporučovala – hádejte koho? Právě Hugovu chovatelku! Kdybych bývala už tehdy dala na její doporučení, tak jsem měla doma zřejmě Hugovu sestru…

Přiblížil se den plánovaného porodu štěňat a já se právě vrátila ze závodů agility. Byly jsme s chovatelkou domluvené, že mi zavolá, jakmile se štěňata narodí, ale nedalo mi to a volala jsem jí sama. Porod byl tentokrát velice komplikovaný, přestože fenka rodila už několikrát a měla docela početné vrhy. A teď se po dlouhém a nebezpečně vypadajícím porodu narodilo JEDNO JEDINÉ ŠTĚNĚ – a byla to fenečka. Moje fenečka! Náhoda nebo osud? Těch ”náhod” při výběru mého štěňátka už bylo nějak hodně…

Jméno už jsem měla dávno vybrané, chtěla jsem mít Ginny nebo Ginger. Vrh musel ale začínat od písmene I, a tak jsem po velkém přemýšlení vymyslela Imagination. Ve spojení s chovatelskou stanicí Sakké a druhým jménem vycházejícím z barvy srsti to znělo opravdu vznosně: Imagination Black Sakké. Dalo mi to hodně práce a byla jsem na to jméno opravdu hrdá. Jaké bylo ale moje zklamání., když mi chovatelka oznámila, že plemenná kniha jí jméno vrátila jako příliš dlouhé! A aby toho nebylo málo, tak ho chovatelka rovnou zkrátila na Imagie a poslala ho na plemennou knihu znova. Teď to jméno znělo úplně jinak a připadalo mi jako ze známé reklamy – ”Vy a Magi, spolu a chutně”, ale už se s tím bohužel nedalo nic dělat. No dobrá, tak budu mít prostě Magi…ale stejně jí budu říkat Ginny. Jméno přece není všechno.

Když byly Ginnynce 4 týdny, jela jsem se na ni s mojí sestrou poprvé podívat. Kromě chovatelky Andrey Čechtické nás přivítalo sedm pudlů střeďáků a trpaslíků různých barev. První překvapení – ti načesaní pudlové, z nichž jeden každý by okamžitě mohl bez obav vstoupit do výstavního kruhu, se chovali jako úplně normální psi! Někteří po nás radostně skákali, jiní nám přinesli své oblíbené hračky, a úspěšně tak rozptylovali sestřiny obavy o mé duševní zdraví, když jsem se rozhodla pro pudla. Slečna chovatelka nám přinesla něco malého a černého, co na první pohled spíš připomínalo želvičku a hrozně to plakalo a kňouralo – to byla Ginny. Zrovna totiž usnula a my jsme ji probudily. Po celou dobu naší návštěvy kňučela, byla nespokojená, ať jsme ji chovaly nebo ať byla u maminky. Chovatelka nás ujišťovala, že takováhle Ginnynka normálně není, ale moc nás neuklidnila.

  Další tři týdny jsem přemýšlela o tom, jestli takhle ukňučené štěně vůbec chci. Moje bíglička Harrieta má sice řadu nectností, ale taky jednu obrovskou přednost – naprosto minimálně štěká a už vůbec nekňučí, a já nemám ráda hlučné psy. Nicméně v každém telefonickém rozhovoru, který jsem s chovatelkou o Ginnynce vedla, jsem se dozvídala totéž – to štěně je neskutečně živé, pořád někde leze, skáče, běhá, ničeho se nebojí. Který agiliťák by takové štěně nechtěl?

A tak, když se přiblížil den D, vyrazila jsem vlakem do Ústí pro štěně. Byla jsem připravená na ledacos, ale Ginnunka mě stejně dostala. Ona byla prostě ÚŽASNÁ – chovatelka ji už ostříhala do baby-střihu a jak sladce Ginnunka vypadala, to se snad vůbec nedá slovy popsat. A pořád běhala a pořád někde lezla a pořád by si hrála… Skoro vůbec nekňourala, cestu do Prahy zvládla s přehledem a pozorně sledovala všechno kolem sebe.

Doma nás čekal nejdůležitější okamžik – seznámení s Harrietou. Bíglička byla od rána sama doma, a když jsem se vrátila, hned se zajímala o to černé klubíčko, které jsem měla v náručí. Přestože Harrieta není žárlivá, byla jsem raději opatrná; k Ginnunce jsem jí dala napřed jen čuchnout a čekala jsem na její reakci. Harrieta vrtěla ocáskem, a tak jsem Ginnunku opatrně postavila na zem. Pudlička se toho cizího psa vůbec nebála, hned se chtěla skamarádit, a udělala to opravdu originálně – vyrazila jako blesk a běžela do pokoje, do kuchyně, zpátky do pokoje, znovu do kuchyně…lítala jako černá střela, a vprostřed toho pudlího běsnění stála šokovaná Harrieta a vrtěla ocáskem. Holky se skamarádily a vzniklo jedno velké psí přátelství.

První rok života Ginnynky byl pro mne plný překvapení. Překvapení číslo jedna – to štěně vůbec nespalo! Ginnunka byla neustále živá, čilá, plná optimismu a nadšení z toho, jak je ten svět krásný. 24 hodin denně byla připravená někam vyrazit a něco dělat, a hlavně si HRÁT. Po tříhodinové procházce plné běhání a řádění si doma na pět minut zdřímla, a hned začala řádit znovu. Její tmavě hnědá očíčka mě sledovala s neustálou otázkou – tak co zas budeme dělat veselého? Kolikrát jsem si při tom vzpomněla na slova její chovatelky – ”ta černá je taková živá”. Opravdu byla živá, skoro až moc. I úplně cizí lidi ji hned ohodnotili jako malou ďáblici, a měli pravdu. Ginnunka denně vstávala kolem půl čtvrté ráno, ale kupodivu neotravovala – našla si nějakou hračku a vydržela si sama hrát třeba dvě hodiny. Nebála se nikoho a ničeho, se štěněcí upřímností a nevinností se vrhala ke každému pejskovi a každému člověku a všechny si dokázala okamžitě získat. Kolikrát jsem jen slyšela větu ”já pudly nemám rád/ráda, ale Ginnynka je jiná, skvělá”… Kolik zapřísáhlých nepřátel pudlů dokázala Ginnunka přesvědčit, že pudl je naprosto skvělé plemeno!

Se třemi věcmi jsem měla problémy – s Ginnunčinou nechutí k česání, s jejím vztahem k jídlu a s její ”upovídaností”. Do půl roku dokázala Ginnunka při běžném česání řvát tak, že jsem se bála, aby na mne sousedi nezavolali ochránce zvířat. Byla hysterická při každém sebemenším zatahání za chlupy. Proto jsem ji česala denně, někdy i dvakrát, a ona si pomaloučku začala zvykat. Dnes, když jí jsou dva roky, už při česání málem usíná. No a žrádlo – někdy jsem měla pocit, že Gíga žije jen ze vzduchu. Pořádně žrala tak jednou za týden, jinak pokaždé z misky jen uďobla a šla pryč. I to se ale vylepšilo - když jí bylo něco málo přes rok, začal se její vztah k jídlu měnit a nyní je už velmi, velmi pozitivní. Jen to povídání jí zůstalo, i když už v poněkud menší míře. Coby štěňátko komentovala všechno – kňučela, když něco chtěla i když něco nechtěla, když se jí něco líbilo nebo nelíbilo, když chtěla ven, když chtěla domů…no prostě skoro pořád. ”To má po mamince”, hlásila pyšně Ginnunčina chovatelka, když jsem si jí na oko stěžovala. Důsledným vysvětlováním a trpělivostí se mi nakonec podařilo Ginnunčiny hlasové projevy omezit na snesitelnou míru, ale nepovedlo se mi je zcela vymýtit.

  Zkusila jsem s Ginnunkou i pár výstav, a ačkoliv jsme dopadly většinou na výbornou, rozhodla jsem se v nich nepokračovat. Proč? Ginnunka na nich totiž trpí. Je sice moc pěkná a dokáže se v kruhu perfektně předvést, ale zoufale ji nebaví stát, ať už při česání, nebo při posuzování. Ona chce běhat, skákat, lítat – narodila se přece pro agility… A já to respektuji, vždyť jsem ji k tomu sama vedla.

  No a tak se věnujeme téměř výhradně agility, a musím říct, že nám to jde zatím dost dobře. V osmi měsících Ginnunka uměla sama proběhnout celý slalom – to je unikátní výkon. Jakmile dovršila 15 měsíců, což je věk agiliťácké zletilosti, začaly jsme závodit, a to velmi úspěšně. Hned během prvních závodů si vyběhala postup do třídy A2, tedy mezi pokročilé agiliťáky. Do dnešního dne vyhrála asi 15 závodů a pokud jí závod zrovna nezkazím já (v agility hodně záleží na schopnostech psovoda), tak vždycky patří mezi prvních pět nejlepších psů (což jsou obvykle šeltie a různí kříženci). Nejvíce si zatím cením druhého místa z Jumpingu na prestižních závodech Winter Cup v Rakousku – za námi zůstali nejen všichni rakouští psi, ale i čtyři členové české reprezentace a na vítězného psa, také českého reprezentanta, Ginnunka ztratila pouhých 0,04 sekundy.

Letos se chci s Ginnunkou zúčastnit mnoha běžných závodů agility, ale i kvalifikačních závodů české reprezentace v agility. Nevěřím sice příliš, že se nám povede dostat se do reprezentace na Mistrovství světa v agility už v letošním roce, ale doufám, že se probojujeme alespoň na Světový pohár, kam pojede širší česká reprezentace. Držte nám palce, můj pudlík a já budeme bojovat mimo jiné i proti velkému klanu šeltií, který se u nás v agility vytvořil. Chceme jim dokázat, že pudlíci jsou v agility stejně šikovní a rychlí jako šeltie a že řeči o tom, že pudl patří na gauč, jsou jen ošklivé pomluvy. 

                                                                              Míla Vrbová + Imagie Black Sakké