Nevšedně všední den aneb tak to u nás zkrátka chodí

„Hostýnská. Příští zastávka: Plaňanská,“ recituje neutrální ženský hlas z reproduktoru nad mou hlavou.

No jó, vždyť já vím, že mám vystupovat, vrčím v duchu a prodírám se ke dveřím z autobusu. To zas byl den! Moji šéfové se předháněli v tom, kdo po mně bude chtít větší pitomost, celý den jsem nevěděla, kam dřív skočit, kolegyně ječela do telefonu tak, že jsem ji slyšela až na opačném konci chodby...a do toho ten natřískanej autobus... Za chvilku mě čeká cesta na cvičák, a přitom dopravní zpravodajství hlásí samé katastrofy, uzavírky a zácpy... Funím do schodů a přemýšlím, jestli by nebylo lepší dneska zůstat doma. Počasí nic moc, běhat se mi nechce, ospalá jsem, hlad mám...

No jo, ale Ginnunka by byla smutná, napadá mě vzápětí. Ginnunka... Právě strkám klíč do zámku, a v té chvíli se to ozývá. Jedno krátké, ostré a pronikavé ŇAF, tak pronikavé, že je slyšet až ven. Neubráním se úsměvu. Pudlinda mi tím štěknutím ohlásila, že je doma všechno v pořádku – nikdo se k nám nevloupal, bíglice Herinka se nepočůrala (což bohužel dělá v poslední době až příliš často), nevyloupila odpadkový koš ani neškrábala z dlouhé chvíle na dveře. Co víc si můžu v téhle chvíli přát? Čert vem práci a všechny ty běžné starosti, hlavně že se nemusím půl hodiny plazit po podlaze s hadrem v ruce a vytírat!

Rychle vcházím do prázdné předsíně - obě psí holčičky jsou stále ještě zavřené v kuchyni. Taška letí do kouta, boty do skříně. Za kuchyňskými dveřmi se ozývá funění – to si Herinka čichem ověřuje, kdo to přišel. Vzápětí slyším bušení, jak v rámci radostného vrtění celým psem tluče ocáskem do umakartového bytového jádra. Otvírám dveře a vzduchem okamžitě letí černá šmouha – Ginnunka se odrazila k mohutnému skoku do mé náruče. V poslední chvíli jí nastavuju ruce, jinak by ta trubka zase rychle žuchla dolů. A vítáme se a vítáme a vítáme... Zatímco bíglice se jen tiše vlní a tu a tam pronese polohlasné „huuuu“, pudlinda plnou rychlostí rotuje mezi mnou a kuchyní a mluví a mluví a mluví... Přestane až ve chvíli, kdy ji pustím do obývacího pokoje a ona si vítězoslavně zacpe tlamičku plyšovou hračkou. KONEČNĚ je ticho! Jenom chrastítko v té hračce rachtá... 

V ložnici ze sebe shazuju „pracovní“ oblečení, tj. elegantní kostým, ve kterém mě ostatní pejskaři zásadně nepoznávají, a sahám do skříně pro kalhoty. To už mě ze dveří ložnice pozorně sledují dvě malá hnědá očka. Ginny dobře ví, že do ložnice nesmí, ale i tak podle oděvu, který volím, okamžitě odhadne, co nás ten večer čeká. Ozývá se další ostré a radostné ŇAF, a vzápětí se pudlík řítí do obýváku, kde se Herinka slastně vyvaluje po koberci a drbe si záda. Nemusím se tam jít podívat, abych věděla, že se jí Ginnunka právě zakousla do krku a radostným cloumáním jí sděluje, že pojedeme na cvičák. A taky je mi naprosto jasné, kde Herinku najdu, až budu mít vše nachystáno k odjezdu – stočenou v jejím pelíšku, s naprosto výmluvným výrazem „ty si jeď, kam chceš, já zůstávám doma.“ Jen jednou jsem jí na to skočila a po krátkém vyvenčení ji do toho pelíšku zase vrátila, než jsem s Ginnunkou vyrazila pryč. Spoušť, kterou jsem následně doma našla, pro mne byla dostatečným poučením, že v tomhle bodě prostě MUSÍ BÝT PO MÉM a že nesmím dát na ten výraz týraného psa, který Herinka nasadí pokaždé, když ji donutím z pelíšku vstát.

Tak teď honem do parku, ať se holčičky vyvenčí, a pak už hurá na ten cvičák... Ginny zahajuje procházku krátkou pastvou na ostré trávě vedle našeho domu, zatímco Herinka se kousek ode mne pročmuchává směrem k hřišti.

„To je ale hezký pejsek,“ slyším najednou stařecký hlas. Dvě staré dámy, vzájemně se podpírající, se belhají po chodníčku, vedle kterého Herinka právě zabořila čumák do země. „Kdybych ho viděla namalovaného někde na obrázku, tak řeknu, že to ten malíř s těma barvama přehnal,“ komentuje s úsměvem Herinčinu trikoloru druhá z dam. Taky se usmívám a v duchu jí dávám za pravdu. Když mi před dvanácti lety Herinku poprvé přivedli, nevěřila jsem vlastním očím, že má tak výraznou barvu srsti. A to už od té doby docela zestárla a zešedivěla...

Ginnunka konečně opustila pastvu, přiběhla za námi a teď se za urputného vrtění ocáskem dožaduje pohlazení od oněch důchodkyň stylem „doma mě nepohladí, jak je rok dlouhej.“

„Gino, přestaň!“ velím přísně. Trochu se děsím představy, že se některá z těch starých dam k Ginnunce bude snažit sehnout a už se nenarovná.

„To jsou oba vaši pejsci?“ diví se jedna z důchodkyň a za její otázkou slyším nevyřčenou myšlenku - kdo má víc jak jednoho psa, patří do blázince.

Přikyvuju a usmívám se. Kolikrát jsem tuhle otázku za těch sedm let už slyšela! A jestlipak se ta paní taky zeptá...

„To jsou obě holčičky? A jak se snášejí?“

Zeptala se! Zeptala! Culím se od ucha k uchu a páčím ze sebe: „Dobře.“

Chudák paní asi nechápe, čemu se směju, ale když já tuhle otázku opravdu slýchám skoro každý týden...

V té chvíli se Ginny se zuřivým vrčením zakusuje Herince do krku. Obě důchodkyně jen třeští oči v němém úžasu.

„To si hrajou,“ snažím se vysvětlit, ale nemám pocit, že by tomu byly ochotny uvěřit. Herinka si přitahuje pravou pacičkou Ginu blíž k sobě a zvedá hlavu s výrazem „ještě mě kousej, to je tak příjemné!“ Důchodkyně to ovšem zjevně nechápou...

Jenomže pudla už mezitím ztratila zájem a odchází se vyvenčit. No hurá... Teď ještě k tomu samému ukecat Herinku. S omluvným úsměvem se loučím s konsternovanými důchodkyněmi a jdeme dál do parku.

„Hery, kakej,“ velím. Herinka se rozbíhá po trávě, ale vzápětí se zarazí a otočí se na mě s výrazem „cože to mám dělat?“

Grrrrrr!!! soptím v duchu, ale nahlas medovým hláskem opakuju povel. Jednou, podruhé, potřetí... Zvyšovat hlas nemá smysl, bíglíček se totiž v takovém případě ublíženě posadí a tváří se, že ho týrám neznámými povely, zatímco takhle – po dobrém - vyráží k dalšímu pokusu. Po zhruba desetiminutovém ověřování dvou metrů čtverečních parkové plochy, desaterém zvednutí hlavy s výrazem „já zapomněla, co to vlastně mám dělat“ a jednom odehnání dotěrného kolemjdoucího psa je konečně hotovo a můžeme konečně vyrazit na cvičák. Hurá, sláva!

Cesta přes Prahu není tak úděsná, jak jsem se bála, ale i tak Ginnunka na přední sedadle doslova trpí a netrpělivě přešlapuje při každém odbočení vpravo. Herinka zaujala v pelíšku na zemi pozici trpícího bíglíčka – nikdy neměla auto ráda a nezměnilo se to ani po dvanácti letech.

Na cvičáku se už pilně běhá – ne každý musí zřejmě trčet v práci do pozdního odpoledne jako já... Přezouvám se do kopaček a nalévám psům do misky vodu, což Ginnunka klasifikuje jako zdržování a náležitě to komentuje. Ale už se dočkala a jdeme na to. Náš trenér Tonda dneska staví samé běhavé věci, i když otoček je v nich taky požehnaně. Po prvních dvou „zahřívacích“ bězích, kdy se mé ztuhlé nohy ztěžka rozhýbávají, se konečně dostávám do správné provozní teploty a zrychluju. Ginny vzorně plní každý můj povel a já si ten běh začínám užívat. Na mnoha místech vůbec nepřemýšlím o tom, co tam udělám – prostě to udělám, nějak se otočím, a pudlík mě poslušně následuje... Dušička se třepotá radostí, jak nám to hezky jde – TOHLE je totiž opravdová souhra týmu, tohle je to, co na agility tak strašně miluju a bez čeho už bych těžko...

„KURVA, MILENO!“ vytrhuje mě z rozjímání Tondův naštvaný hlas.

„Co jako?“ divím se a honem koukám, kde mám pudlíka. Nezdá se mi, že bychom udělaly něco špatně, tak co ten Tonda zase má?

Holky, co zrovna neběhají, se na kraji parkuru řehtají na celé kolo. Jak se zdá, vyhrála jsem neoficiální soutěž o první dnešní kurvu... Koho Tonda seřve prvního, ten vítězí... Kdysi mi tyhle jeho výlevy vadily, ale dneska už dobře vím, že ta ostrá slova nemyslí zle – používá je u některých svých oblíbenců při naprosto zbytečných chybách, které pokazí celý běh.

„Vždyť ti vynechala překážku! Tys to neviděla?!?“ vrčí Tonda.

Ne, Toníčku, neviděla...bylo to totiž v situaci, kdy jsem měla Ginu po levé straně a tak trochu za sebou, no a moje levé oko...darmo mluvit. Nemluvě o tom, že takovéhle situace s Ginou neřeším, to si řeší ona sama, a já jí důvěřuju – po sedmi letech společného běhání. No nic, no – zrovna dneska nám to nevyšlo. Takže rychle popadnout dech a zaběhnout ještě jednou totéž, a pokud možno lépe, abych se ještě nedozvěděla něco jako „buď to zaběhni pořádně, nebo se na to rovnou vyser!“

Po dvou hodinách, kdy trénink pomalu končí, toho mám opravdu dost - Ginny se nicméně tváří, že jsme ještě ani nezačaly běhat. Herinka stále štěká uvázaná u plotu. Už dávno jsme vzdala snahu ji to odnaučit - je to zkrátka bígl a když si vezme něco do palice, nehnete s ním. Beru Ginnunčina ponožkového peška a odcházím do zadní části cvičáku trochu pudlíka „dorazit.“

„Vpřed – okolo!“ velím a posílám Ginu k první zástěně.

„Ňaf!“ odpovídá pudlík a tryskem vyráží kupředu.

Po pěti minutách sprintování z jedné strany cvičáku na druhou má snad konečně dost i ona. Zalehává na zem, pešečka třímá vítězoslavně mezi předníma nohama, očíčka jí září, tlamičku má od ucha k uchu a jazýček vyplazený. Ať mi nikdo nevykládá, že se psi neumějí smát - protože Ginnunka se právě teď směje. Pořádně si zaběhala a je šťastná a spokojená... Peška si vítězoslavně donese do auta a posléze až domů do bytu. Myslím, že má v sobě něco z retrívra, a taky z chrta a z ohaře a z pitbula a z kočky a z člověka...vážně nechápu, jak to, že k ní mám papíry na pudla?!?

Večeře mizí v holčičkách stylem „čtrnáct dní jsme nejedly“, a zatímco bíglička rotuje ještě hodnou chvíli po bytě a slízává každičký drobeček, který najde (tu a tam velmi imaginární, třeba v koupelně, kde se opravdu nestravuju!), pudlinda se dožaduje přístupu ke mně. Zpola ležím, zpola sedím v televizním křesle, barevná obrazovka přede mnou září, a já moc dobře vím, že když si teď vezmu Ginnunku na klín, s největší pravděpodobností brzo usnu, a to bych neměla... Ten přesun z křesla do postele je potom pro unavené tělo hrozně krutý...

„Tak pojď, no,“ rezignuju nakonec na vytrvalé pudlí snahy, a Ginny mi bez váhání přistává na břiše. Vzápětí se uvelebí do pohodlnější polohy, hlavičku mi dá na hrudník, dvakrát slastně mlaskne a zavře očíčka.

„Prezident Václav Klaus přiletěl dnes...“ vnímám ještě pár vět z televizního zpravodajství, než mě příjemné pudlíkové teplo přiměje zavřít oči.

„...a to byla poslední zpráva dnešních sportovních zpráv.“

Otvírám oči a překvapeně zdvihám hlavu. Sakra, ty zprávy byly dneska nějaké krátké! Kam se ztratila třeba taková předpověď počasí?!? No nic, no...už to asi nevrátím.

„Holčičky, vstávejte, jdeme spinkat,“ velím. Fakt nevím, proč používám to množné číslo – Ginny totiž zmizela ve svém pelíšku v kuchyni, sotva jsem ji vzbudila, takže zbývá jen dostat z obýváku Herinku.

„Vážně nechápu, z čeho jsem tak unavená,“ přemítám v duchu cestou do kuchyně. „Vždyť to přece byl naprosto běžný všední den...“

                                                                                           Míla Vrbová