O bíglím toulání

 Včerejší článek o zatoulané bígličce mi připomněl příhodu, kterou jsem před lety zažila se svou bígličkou Harrietou. V té době jí bylo asi 1,5 roku, dnes už je to osmiletá psí dáma. Teď na tu příhodu vzpomínám s úsměvem, ale musím přiznat, že tenkrát mi moc do smíchu nebylo.

Jako už tolikrát předtím jsem byla s Harrietou na naší chalupě. V té době ještě Herinka vstávala časně ráno – od půl šesté už s ní nebylo k vydržení. Naproti tomu celá rodina se po každodenním vstávání do práce těšila, že se v sobotu konečně vyspí. Situaci jsme obvykle řešili tak, že jsem Harrietu vystrčila za dveře chalupy a zase zaplula do postele. Chalupa je na samotě, plot nemáme, a tak si Herinka vždycky čmuchala kolem chalupy a po přilehlých polích. Občas se začmuchala a odešla po nějaké stopě, ale tak během dvou hodin se vždycky vrátila. Myslivců se u nás moc nehemží, tak jsme o ni strach neměli. V klidu jsme byli i proto, že Harrieta nikdy žádnému zvířeti neublížila – má sice lovecký pud, ale nemá touhu zabíjet. Se všemi zvířátky se kamarádí a vrtí na ně ocáskem. Jenom má nepřekonatelnou touhu sežrat všechny fujtajbly, které cestou potká, takže jsem jí kromě obojku s adresou nasazovala pro jistotu i náhubek. A my jsme se zatím v klidu vyspali.

Jednoho květnového sobotního rána v půl sedmé jsem Harrietu jako obvykle vypustila z chalupy a šla dál spát. K mému překvapení se ale po obvyklých dvou hodinách nevrátila. Nevrátila se ani do oběda, a to už si mě začali rodiče dobírat hláškami typu “měla jsi psa”. Byla jsem si jista, že se Herinka určitě vrátí – nikdy se přece nějak dlouho netoulala a vždycky se zatím dokázala vrátit po své vlastní stopě zpátky. 

Jenže už bylo odpoledne a bígl nikde. Začala jsem být přece jen trochu nervózní a šla jsem Harrietu hledat. Obešla jsem všechna její oblíbená místa, volala jsem, pískala – nic. Začala jsem se vyptávat sousedů v blízkých i vzdálenějších staveních. Jak jsem zjistila, spousta z nich Harrietu znala od vidění, ale nespojovali ji se mnou, protože Herinka k nim vždycky chodila na návštěvu sama. To jsem vůbec netušila. Jeden ze sousedů se dokonce vyjádřil, že kdyby Herinka neměla vždycky ten košík, tak už byl několikrát bez oběda, protože bíglička dokázala vždy rychlostí blesku projet celou jeho chatu a najít vše poživatelné. Ale ten den ji nikdo ze sousedů neviděl.

Ani moje matka už psychicky nevydržela, vzala auto a začaly jsme objíždět okolní vesnice. V té době byl bígl téměř neznámé a my jsme měly jen jednu nepříliš kvalitní fotku. Každý dotaz u místních lidí tak obnášel také podrobný popis psa, což bylo zdlouhavé a bohužel i bez efektu. Na mě už šly samozřejmě ty nejčernější myšlenky – v duchu jsem viděla Harrietu zastřelenou v někde lese, nebo ležící někde v příkopu po srážce s autem, nebo někde zachycenou za obojek a uškrcenou, nebo…no raději ani nemyslet.

Přiblížil se večer a Harrieta pořád nikde. Zajely jsme do dvou sousedních vesnic za lidmi, co měli na starosti místní rozhlas, aby při nejbližší příležitosti vyhlásili, že se nám ztratil pes. Cestou jsme ještě navštívili místní starousedlíky, naše dobré známé, a radili se s nimi o dalším postupu. K chalupě jsme se vrátili v půl deváté večer.

Vystoupila jsem z auta a uslyšela slabé kovové cinknutí. Jako by psí známka… “Herry???” spíš jsem se zeptala, než zavolala. Zpoza rohu se vypotácela psí troska. Uši stažené, ocas stažený, provinilá, skoro se ke mně plazila. “Kde jsi byla…?” Jen tahle tři slova jsem ze sebe dostala, na víc jsem neměla sílu. Měla jsem vztek, že nás tak vystrašila, ale samozřejmě hlavně radost nad tím, že ji mám zpátky.

Když jsem si otřela slzy, s hrůzou jsem zjistila, že Harrieta je plná klíšťat. Nikdy předtím a ani potom jsem neviděla tolik klíšťat pohromadě - dala se počítat na desítky, dost možná na stovky. Kromě toho měla Herinka packy rozedřené do krve, že nemohla ani chodit. Byla unavená k smrti, ale vrtěla na nás ocáskem, jak prý nás ráda vidí. Doma zhltla dvě plné misky žrádla, vypila misku vody, padla a usnula (i když to spíš vypadalo, že upadla do hlubokého bezvědomí). A já seděla u ní a obírala z ní klíšťata… 

Z toho velkého výletu se Herinka vzpamatovávala ještě několik týdnů. Dva dny jsem ji musela nosit (ne, nepřeháním, opravdu vůbec nemohla chodit!), protože nebyla schopna ani dojít se vyvenčit. Tak jsem ji vždy vynesla na trávu, ona se vyčůrala a já ji zase odnesla někam, kam si mohla lehnout. A ona jen spala a žrala a spala… To byl docela šok u psa, který si jinak za celý den vůbec nelehne. Každý den jsem z ní tahala další a další klíšťata – jako by se jí začala v srsti množit! Vyřešil to až speciální prášek, který mi dal Herinčin veterinář. Na veterinu jsem s ní musela nejen kvůli těm klíšťatům, ale hlavně kvůli tomu, že Herinka najednou vůbec nemohla polykat. Pan veterinář nejprve nevěřícně kroutil hlavou, když jsem mu vypověděla, jak se Herinka toulala, a pak konstatoval, že moje bíglička má těžkou angínu. Takže teplo, klid, každý den injekce, mezi tím ještě prášky…

Trvalo skoro dva měsíce, než byla Herinka zase úplně v pořádku. Na chalupě jsem ji od té doby pro jistotu přestala volně pouštět – strach, že se bude podobná příhoda opakovat, byl příliš velký. Přes tu nepěknou dohru, jakou pro ni její výlet měl, byla totiž Herinka schopna kdykoliv znovu zmizet. Až teprve před rokem, když už bylo Herince sedm let, jsem zaznamenala, že se začala dobrovolně držet kolem chalupy, i když není uvázaná.

Dodnes mi však nejde na rozum, kde se tenkrát toulala. Kudy chodila, že ji nikdo z okolí za celý den neviděl? Jak daleko musela být, že jí tak dlouho trval návrat domů a že měla tlapičky do krve? A ona mi to pořád nechce a nechce říct…

Míla