Pudl není gaučák

Tento článek vznikl na jaře 2007 pro časopis Pes přítel člověka a soudě podle ohlasů potěšil spoustu pudlařů, kteří se podobně jako já potýkají s nedůvěrou a někdy až pohrdáním ostatních pejskařů i nepejskařů vůči pudlům. Redakce časopisu si však článek poněkud upravila, mimo jiné z něj udělala seriál a zcela vynechala dodatečně dopsanou část o jezdectví, takže bych vám ho zde ráda nabídla v plné, nezkrácené verzi. Ještě jednou děkuji všem, kdo mi při jeho psaní pomohli.

**********************

Mohla jsem pro vás napsat obyčejný vychloubačný článek o mých šikovných pudlících. Kompletní výčet našich úspěchů, vyzdvižení jejich úžasných schopností... Ale já jsem řekla: „NE!“ Když článek o sportujících pudlících, tak o všech. Vlastně ne o všech, na to by tenhle časopis neměl kapacitu, protože jich je opravdu hodně... tak aspoň o některých. Třeba o těch, které jsem měla možnost osobně poznat a obdivovat jejich schopnosti. Lidé totiž pudly nezaslouženě podceňují a ze všech sportovních disciplín jim často přisuzují pouze skok na gauč.

 

Je to nějakých deset let zpátky, co jsem si v souvislosti se záměrem pořídit si pudla „na agility“ poprvé vyslechla velice negativní reakci hned od několika pejskařů. S překvapením jsem pak zjistila, že asi málokteré plemeno má tak špatnou pověst jako právě pudlíci. Kdo, kdy a jak se o to postaral, to nevím. Možná to byly ony babičky pomaličku se belhající sídlištěm, které za sebou vlečou tlustou chlupatou kouli na nožičkách. I takový může pudlík bohužel být, když si ho majitel přizpůsobí k obrazu svému. Já si naopak z dětství pamatuju pudlíky, co vystupovali v cirkusech – byli už na první pohled obratní, čilí, veselí, a zřejmě i velice chytří, když se naučili všechny ty nelehké triky a cviky. Pudl je totiž nesmírně adaptabilní plemeno – zatímco u aktivního psovoda bude běhat a hrát si a skákat, co mu síly dovolí, u usedlejšího majitele se rád nechá hýčkat a rozmazlovat.

Pudl také dobře klame tělem, zvlášť pokud je upraven pro výstavu. V té chvíli je to prostě aristokrat k pohledání - načesaný, elegantní, málem tančící před očima... Jenomže zdání je jedna věc a realita věc druhá. Vnější vzhled totiž absolutně neobráží to, co najdete „uvnitř“ pudlíka a co umožňuje jeho všestrannou použitelnost. Vždyť i pudl v perfektním střihu, co se v neděli pyšně prochází výstavním kruhem, může o pár hodin později běhat za návnadou na louce, s fanatickým výrazem v očích přinášet míček nebo za nadšeného štěkotu skákat přes překážky! Kdyby měl na sobě kůži jiného psa, nikdo by se nad tím nepozastavil. Ale protože je to pudl, vyslechne si jeho majitel od kolemjdoucích každou chvíli udivené poznámky typu „on ten pudl běhá?!?“, „on umí takhle vysoko skákat?!?“, „on vás tak hezky poslouchá!“ atd. Jako by si o něm lidé mysleli, že nemá nohy, případně hlavu a v ní mozek... U původně loveckého plemene vyhledávaného pro svou inteligenci je to skoro potupa.

S pudlem, pudlíkem nebo i pudlíčkem se totiž ve skutečnosti můžete věnovat mnoha a mnoha různým aktivitám - a nemusí to být jenom ryze sportovní disciplíny jako agility a flyball. Oblastí, v nichž se pudl už uplatnil, je spousta. Pojďme si je pro zajímavost projít, a začněme osvědčeným písmenem A.

 

Agility (www.klubagility.cz)

Tento sport, při kterém pes na pokyn svého psovoda překonává složitý parkur plný různých druhů překážek, je pro pudlíky opravdu jako stvořený. Vždyť jejich vlastnosti - hbitost, obratnost, snadná ovladatelnost, ale i radost z pohybu - jsou přesně to, co je pro agility potřeba.

„Vždycky jsem mívala německé ovčáky a nikdy mě ani nenapadlo, že budu mít pudla,“ říká o svých začátcích s černým trpasličím pudlem Jana Fuksová, několikanásobná mistryně republiky v agility. „Beibinka k nám přišla jako štěně pro moji dceru, ale nakonec jsem s ní začala závodit já. A to jsem pro sebe uvažovala o borderce či maliňákovi, ale… najednou tu byl prostě trpasličí pudlík. Nelituji, Bebinka byla a stále ještě je skvělá. Dělá mi celou dobu jenom radost a doufám, že ještě dlouho bude. Myslím, že to, co je border kolie ve velkých plemenech, je pudlík mezi malými psy – univerzální a temperamentní plemeno vděčné za jakoukoli činnost.“

Že je pudl pro agility velmi vhodným plemenem, o tom dnes už agiliťáci nepochybují. Při zběžném pohledu do výsledkové listiny, u nás zejména kategorie Small, se úspěchy pudlů prostě nedají přehlédnout. Koneckonců i Švýcar Martin Eberle, poslední mistr světa v kategorii Small, zvítězil s trpasličím bílým pudlíkem...

„Pudl se na parkuru velmi dobře vodí a extrémně rychle se učí. Má vynikající koordinaci pohybu, hlavně co se týče skokové techniky. Díky své sportovní postavě je velmi pohyblivý a dokáže rychle měnit směr. Má ideální velikost, která je pro agility téměř jako stvořená,“ pochvaluje si Martin, který má dva trpasličí pudlíky a nyní i štěně středního hnědého pudla. „Také u nás ve Švýcarsku jsou bohužel pudlové mnoha lidmi považováni za gaučáky,“ dodává. „Ale myslím, že jsem svou prací dokázal, že pudlové takoví nejsou. Ti moji se mnou mimo jiné chodí na dlouhé pochody a běhají u kola.“

„Ze dvanácti štěňat, co jsme se Šerynkou odchovaly, jich deset běhá nebo bude běhat agility,“ usmívá se Monika Laštovková, majitelka chovatelské stanice Elita Triumphans. Svou fenku trpasličího černého pudla s honosným jménem Coccoa D.D. of Silver Nijarete si před lety pořídila s tím, že ji nechá co nejdříve vykastrovat a bude s ní pouze běhat agility a cvičit poslušnost. Šery se totiž stěhovala do domácnosti, kde v té době žili jen samí psi, a kastrace se zdála být nejlepší prevencí proti možných problémům s „háravkou v domě.“ Jenomže Šerynka byla nejen šikovná v agility a v poslušnosti, ale i hezká, a když přišlo i několik výstavních úspěchů, bylo rozhodnuto – místo kastrace raději kariéra úspěšné chovné feny. „Brzy se všechna naše štěňátka sejdou na českém mistrovství pudlů v agility a svým soupeřům nedají žádnou šanci,“ věří Monika.

 

Canisterapie

Trpasličí černá fenka Blackberry Elita Triumphans se věnuje velmi záslužné činnosti - canisterapii. Nehybně při ní leží vedle dětí a nechává se jimi hladit. Její dlouhá srst děti nesmírně přitahuje, snad proto, že jim na dotek připomíná plyšovou hračku. Ze všeho nejraději si ale Berry s dětmi hraje.

„Berušku jsem si původně pořizovala hlavně na agility a ani ve snu mě nenapadlo, že z ní udělám canisterapeutického psa. Pak ale přišlo zaměstnání v Helppes Praha, tak jsem si řekla, proč to vlastně nezkusit. V patnácti měsících Beruška složila canisterapeutickou zkoušku a od té doby pracuje jako canisterapeutický pes,“ vysvětlila mi Michaela Perčinová.

Berry je sestrou mojí Fleur, a protože si moc dobře pamatuji, že byla jako malé štěňátko nesmírně temperamentní, neodolám, abych se právě na tohle nezeptala.

„Ona je schopná půl hodiny ležet bez hnutí a vzápětí lítat jako střelená,“ vysvětluje Míša. „Přechod z aktivity do klidu a zpět jí nedělá absolutně žádné problémy. Ale vždycky na ní poznám, jak moc energie z ní děti během canisterapie takzvaně vysály.“

Beruška by klidně mohla pracovat i jako asistenční pes – umí člověka svléknout, vyndat věci ze skříňky, podat je, najít a přinést zvonící telefon a mnoho dalšího. Problém je jenom v tom, že ji její panička – celkem pochopitelně – jako asistenčního psa nikomu nedá.

„Beruška je nesmírně pracovitá, jenom to chce vysvětlit jí všechno po dobrém a pokud možno tak, aby měla pocit, že ona sama chce tu věc dělat,“ dodává Míša. „Dokonce se naučila jeden cvik, který před ní nezvládla velmi chytrá border kolie. Když kýchnu, Berry mi přinese kapesník a po použití ho odnese do koše.“

 

Coursing (www.coursingcz.info)

Terénní dostihy psů zvané coursing jsou místem, kde se nesetkávají pouze chrti, ale také psi jiných plemen. Hon za umělou návnadou má u nás mnoho příznivců, protože pes se při něm báječně vyběhá a jeho majitel si užije krásný den v přírodě. Na rozdíl od jiných sportů má však coursing jedno specifikum – pes to musí mít „v sobě“. Pokud nemá dostatečně silný lovecký pud, ke štvaní kořišti ho prostě nepřemluvíte.

V době, kdy jsem se svou trpasličí pudličkou Ginny české coursingy objížděla, mě nesmírně zaujala fenka velkého bílého pudla ICh. Di Tiffani Marco Bohemica. Bývala vždy k vidění v dokonalém klasickém střihu, který by člověk opravdu víc čekal na nějaké výstavě než v terénu, a když vyběhla na dráhu, její elegance se snoubila s rychlostí a obratností.

„Víkendy, kdy si Tiffani jeden den vyběhala například titul Mistra Moravy a hned následující den získala na mezinárodní výstavě titul CACIB, u nás nebyly výjimkou,“ říká Michaela Hlubučková, její majitelka. „Výstavní kariéru lze s tou sportovní klidně spojit - obavy, zda netrpí osrstění psa, opravdu nejsou na místě. Travnatý či písčitý terén, na kterém se závody v coursingu nejčastěji konají, je vybírán pečlivě s ohledem na bezpečnost, riziko zranění je zde minimální a rovněž ani srst psa zde není vystavena nadměrné zátěži.“

Jak Michaelu vůbec napadlo zkusit s královským pudlem coursing?

„Ta myšlenka přišla před pěti lety, když jsem viděla, s jakou chutí a nadšením předbíhala Tiffani na dostizích při tréninku afgánské chrty mých přátel. Coursing se pro ni stal tou nejlepší zábavou, pravidelně se umísťovala na předních pozicích mezi nejrůznějšími psími účastníky. Mezi její největší úspěchy mimo jiné patří čtyřnásobný zisk titulu Coursingový vítěz a mnohonásobný zisk titulů mistr ČR a mistr Moravy. Tiffani je hodně rychlá a soutěživá, je pro ni otázkou prestiže ukořistit igelitový střapec dříve než její konkurence - to je pak opravdu šťastná a hrdě pobíhá s kořistí v cíli.“

Ještě jednou věcí mě Tiffani zaujala, a sice tím, že ji její majitelka mohla mít prakticky po celou dobu konání coursingu puštěnou volně, bez vodítka. U tohoto sportu je to opravdu dost neobvyklé, protože psi, v nichž se probudí lovecký pud, chtějí vyrazit za návnadou pokud možno okamžitě, a často jim v tom ani vodítko, obojek a majitel táhnoucí opačným směrem nezabrání.

„Královský pudl je snadno ovladatelný a inteligentní pes. Tiffani moc dobře ví, že dokud nedostane ten správný obojek a nejdeme na dráhu, nesmí za střapcem vyrazit,“ řekla mi tehdy Michaela. Jak prosté vysvětlení, že?

 

Dogdancing

Dogdancing, tedy disciplína, při které se v rytmu hudby předvádí určitá sestava prvků a cviků, vyžaduje eleganci a pohybové nadání nejen od psovoda, ale také od jeho psa. Pudlové jsou však rození komedianti a pro tanec se psem mají vynikající předpoklady.

 „Pudl je pro mě pes, který se hodí téměř na všechno,“ říká Jitka Peierová. „Nejprve jsem měla trpasličí pudly, teď dávám přednost těm středním.“ Její apricot pudl Estrello le Papillon se může kromě mnoha výstavních úspěchů pochlubit také titulem mistra ČR v dogdancingu.

„Žiju v Německu, a také zde se najdou lidé, kteří si umí pudla představit pouze na gauči. Proti tomu se mohu vzepřít jen tím, že se snažím ukazovat pudly takzvaně v akci. Jsem členkou klubu, který při rozličných příležitostech předvádí veřejnosti různé psí sporty, poslušnost, dogdancing a různé triky. Diváci se tak mohou přesvědčit o tom, že pudl je správný pes do každého počasí.“

 

Dogfrisbee (www.discdog.cz)

Tento sport je založen na dobré spolupráci psovoda a psa – zatímco první jmenovaný hází disk, ten druhý ho chytá a přináší. Může jít o hody do co největší dálky, ale také o různé akrobatické prvky, kdy se pes odráží od těla psovoda a ve výskoku chytá disk. Tady se opět skvěle uplatní pudlí obratnost a skokové dispozice. Stačí kousek rovné plochy v parku, k tomu létající talíř a jde se na to...

Obě mé fenky trpasličího černého pudla létající talíře milují. Jediný rozdíl je mezi nimi v tom, že zatímco té starší jsem nejprve musela vysvětlit, co má s diskem dělat a že mi ho má nosit zpátky, mladší Fleur (Bonnie Fleur Elita Triumphans) to věděla hned – instinktivně ho chytala a přinášela. Dogfrisbee je pro nás vynikající zábava na dny, kdy nemůžeme jít na kynologické cvičiště. Jediným problémem je až příliš velké Flérinčino nadšení projevované hlasitým štěkotem – to bývá v sídlištním parku občas některým lidem na obtíž.

Dogfrisbee se zvolna stává populárním sportem i u nás a létající  talíře určené pro psy se už u nás dají poměrně bez problémů koupit, dokonce i ty speciální pro malé psy. Se svými pudlíky se letos chystám na první závody, změřit síly s ostatními pejsky. Vůbec ale nejde o nějaké vítězství, spíš o to předvést, že dogfrisbee není zábava pouze pro velké psy.

 

Flyball (www.flyball.cz)

Flyball je sport, ve kterém se skvěle uplatní pudlí touha po aportování. Pravda, nemá ji každý pudlík, ale když už se s ní narodí, těžko mu asi dokážete tu radost z přinášení balónku odepřít.

Z českých pudlů v tomto sportu zatím nejvíc vynikla moje starší fenka Ginny (Imagie Black Sakké), v jejích stopách však už dnes kráčí i další. Ginny byla velmi platnou členkou družstva Hop Trop Prague během jeho vítězného tažení šestou divizí Mistrovství Evropy 2004 a získala rovněž titul Fly20. Tento titul uděluje Flyball Club ČR a číslo v něm obsažené znamená nejlepší čas dosažený družstvem, když za něj držitel titulu startoval.

Ginny přitom není tzv. přirozený aportér, který nosí instinktivně - má totiž aport naučený. Trvalo však jen chvilku, než pochopila, že se jí víc vyplatí přinést míček zpátky, než s ním odběhnout někam stranou nebo se s ním jít někomu chlubit. Není takový blázen jako její praneteř Fleur, která nosí míčky bez přemýšlení a klidně i celé hodiny, aniž by za to chtěla nějakou odměnu. Flyball ji ale nesmírně baví. Dřív jsem často trnula strachy, když jsem sledovala, s jakou nebojácností se při střídání v prostoru startovních bran vrhá pod nohy několikanásobně větším psům, než je ona sama. Dnes už vím, že je Ginny „profík“ a často dokáže zachránit i moji chybu. Když ji totiž pošlu na dráhu příliš brzy, raději trochu přibrzdí před startovní čárou a nechá předchozího psa proběhnout, než sama vyrazí na dráhu. Jako by věděla, že by to jinak bylo předčasné střídání a chyba pro družstvo...

Na internetu se také můžete dočíst, že pudlové jsou ve flyballu velmi úspěšní třeba i v Severní Americe, kolébce tohoto sportu.

 

Jezdectví

Jezdectví samo o sobě není samozřejmě žádný kynologický sport, ale vezmete-li s sebou na vyjížďku psa, je to hned jiné. Doprovázet svého páníčka jedoucího na koni je pro psa psychicky i fyzicky náročné.

S Karolinou Babíčkovou jsem se setkala v roce 2000 na soustředění agility v Brně, kde tehdy cvičila se svou fenkou bernského salašnického psa. Když se mi při jedné doplňkové táborové zábavě podařilo pořádně si pochroumat koleno a bylo jasné, že po zbytek tábora nebudu moci běhat, vyzkoušela si Karolina na vlastní kůži, jaké je agility s trpasličím pudlíkem. Už tehdy měla totiž v plánu si pudlíka pořídit, a před dvěma lety se jí tento sen opravdu splnil. S černou střední pudličkou Charismatic Inés Lady Pesset se věnují agility a jen tak pro zábavu cvičí i některé dogdancingové cviky.

„Inésčin nejoblíbenější sport je ale jízda na koni. Samozřejmě, že to máme rozdělené tak, že já jedu a ona mě doprovází,“ usmívá se Karolina. „Jakmile vidí, že nasedám na koně, začne radostně štěkat a poskakovat kolem, jakoby říkala: ´Zase se trochu proběhnu!´ Hned odmalička se sama od sebe naučila koně následovat, i když to někdy bývá tak, že kůň spíš následuje ji. Naučila se i povel K noze - samozřejmě myšleno ke koňské noze - pro případy, kdy se jde po silnici. Když začnu cválat, sama od sebe jde dál od koně, aby ji náhodou nezranil. Celou vyjížďku si hlídá, aby nešla koni pod kopyta. Nedokážu si představit ideálnějšího doprovodného psa ke koni, než pudla - má úžasnou vytrvalost a na konci vyjížďky, když já i kůň jsme pořádně unavení, si Inés ještě klidně vezme klacíček a začne si s ním radostně pohazovat a sama ho chytat.“

Ačkoliv se Karolina často setkává s údivem kolemjdoucích – pudla s koněm prý ještě neviděli! – není Inés zdaleka jediným pudlíkem, který se kolem koní pohybuje.

 

Poslušnost a obrana

Pudl bývá snadno ovladatelný a při troše snahy ze strany majitele se velmi snadno naučí základní povely. Jedním z pudlíků, který se se svou paničkou hodně věnoval cvičení poslušnosti, je již dříve zmíněná fenka Šery. Na svém kontě má zkoušky ZOP, BH, ZZO a ZPU1.

„Měla jsem dobrmana, se kterým jsem cvičila poslušnost a tzv. sportovní kynologii, takže mi přišlo úplně přirozené, že se bude poslušnosti věnovat i Šery,“ vysvětluje Monika Laštovková. „Šerynka je dobře motivovatelná a snadno se s ní cvičí. Kromě čtyř zkoušek v poslušnosti, které jsme úspěšně zvládly, jsme zkoušely i pachové práce, stopování a tak trochu z legrace i kousání na figuranta. Všechno ji to moc bavilo, ale bohužel jsme toho musely pro nedostatek času nechat.“

Hned mě napadlo, že by asi bylo zajímavé vidět, jak se ostatní psovodi na pudlíka na zkouškách poslušnosti tvářili...

„Bylo opravdu komické, když jsme se rozcvičovaly mezi všemi těmi ovčáky a rotvajlery,“ usmívá se Monika. „Tehdy byl malý pes v poslušnosti rarita, dnes už jich, myslím, cvičí o něco víc. A Šery není zdaleka jediný pudl, který má složené poslušnostní zkoušky.“

Zato královský apricot pudl Luky z Hauserova království se mezi ostatními psy na cvičišti neztratí, a podceňovat ho nemůže ani figurant, protože v sobě nezapře temperament a sílu velkého plemene.

„Víc než dvacet let se zabývám sportovní kynologií a se svými německými ovčáky jsem splnila mnoho národních i vrcholných mezinárodních zkoušek z výkonu,“ vysvětluje Hana Malá, jeho majitelka. „Brala jsem tedy jako samozřejmost, že to zkusím i s královákem Lukym, a on na prvním tréninku okamžitě věděl, o co jde. Velké procento pudlů má totiž silně vyvinutý kořistnický pud, na kterém je nácvik obrany založen. Myslím, že královský pudl je rovnocenným partnerem ostatním pracovním plemenům, ale samozřejmě hodně záleží na povahových vlastnostech konkrétního jedince a na zkušenostech psovoda.“

 

*****

 

O pudlech, kteří se neválejí jen tak doma na gauči a něco umí, bychom si mohli povídat ještě hodně dlouho. Cílem tohoto článku však není „přesytit“ vás pudly, ale přesvědčit vás, že tito pejsci nemusí trávit celý život poleháváním a mohou být stejně šikovní a schopní jako jiná dnes tolik populární plemena. Pudl se samozřejmě nehodí pro každého – v tom se shodují nejen úspěšní pudlaři.

„Pudl je vhodný pro člověka, který s ním bude sdílet vše a který ho nestrčí do klece nebo dokonce do kotce, když na něj nemá náladu nebo když má moc práce,“ říká Jana Fuksová. „Je to pes zásadně do bytu a zároveň velmi komunikativní tvor, který se chce ve všem angažovat a všude svého páníčka doprovázet. Pudl se v podstatě necvičí, ale vychovává, a pro pochvalu udělá vše. Určitě se nehodí pro hrubého člověka nebo pro někoho, kdo je zvyklý na tvrdý výcvik psů.“

„Pudl je temperamentní pes, který se nesmírně rád učí, takže se hodí pro mnoho psích sportů,“ uvažuje Jitka Peierová. „Je to ale také ideální rodinný pes. Pokud se mu dostane aspoň trochu základní výchovy a hodně lásky, dokáže být skvělým společníkem pro každého.“

„Pudl je stále veselý a dobře naladěný pes. Přitom je velmi nenáročný a přizpůsobivý, a ačkoliv nemá zrovna nejlepší pověst, je odolný a hravý. Agresivita je vlastnost, kterou pravý pudl nezná, je velmi snášenlivý. A kromě toho je to jeden z mála psů, který nelíná, takže se nemusíte bát, že budete mít domácnost plnou chlupů,“ přidává svou zkušenost Martin Eberle.

 

Tak tolik jsem vám chtěla říct o pudlících, co nejsou gaučáci. A moc bych vám přála vidět rozzářené oči jejich majitelů, když jsem je požádala o spolupráci na tomto článku. Také oni se totiž denně setkávají s neoprávněným podceňováním svých miláčků, a také oni s ním zatím marně bojují.

Ano, je pravda, že ani sportovně vedený pudl gaučem nepohrdne. Když mu to umožníte, rád na něm bude odpočívat, a zároveň šetřit síly na okamžik, kdy mu něco ve vaší mimice řekne: „Jdeme!“ Nemusíte to ani vyslovit, stačí jenom naznačit... Je jedno, kam se chystáte vyrazit – důležité je pro něj jenom to, že se bude něco dít a on bude moci být u toho.

Míla Vrbová