Stolečku, prostři se!

Překážka zvaná stůl existuje v agility snad od úplného počátku. Někdo ji má rád, někdo (jako třeba já) si myslí, že do agility nepatří… ale kvůli tomu jsem se do tohoto povídání nepustila ;-). S touhle překážkou jsem totiž kdysi na závodech zažila mnoho zajímavých chvilek, a na několik z nich chci v tomto článku vzpomenout.

Když jsem se v roce 1995 začala agility věnovat, byl stůl poměrně hojně používanou překážkou, a tak jsem ho svou bígličku Harrietku poctivě učila. No a za co jiného cvičit s bíglem, než za pamlsek, že… A tak jsem při tréninku několikrát položila na stůl nějakou mňamku, aby měla Herinka důvod na něj vyskočit a aby na něj běžela s radostí a z několika metrů. Že jsem udělala hrubou chybu, jsem bohužel zjistila až na závodech, když mi Herinka radostně zdrhla na stůl, jakmile ho na parkuru zahlédla, a samozřejmě neřešila, jestli se na něj zrovna má jít nebo ne. Mohla jsem se uřvat, a nebylo mi to nic platné – kdo měl někdy bígla, ví, o čem mluvím :-D. Trvalo mi několik let, než jsem tuto výcvikovou chybu zase napravila a vysvětlila bíglíčkovi, že na stůl smí běžet jen a pouze na můj povel.

To ale nebyl jediný problém, který jsme se stolem měly. V té době totiž správné překonání této překážky nezahrnovalo jen to, že na ni pes vyskočí (a nespadne z ní) a setrvá na ni po pravidly určenou dobu pěti sekund, jako je tomu dnes, ale že na ní také zaujme předepsanou polohu! A ta byla podle tehdejších pravidel jediná možná – LEHNI. Elektronický stůl, jak jej známe z dnešních závodů, byl ještě „na houbách“, a rozhodčí počítal závodníkům čas sám (od pěti do nuly), když usoudil, že pes polohu zaujal. Pokud se pes zvedl, rozhodčí odpočítávání přerušil a znovu začal až v okamžiku, kdy si pes zase lehl.

Ne že by si Herinka neuměla lehnout – plácnutí na zem patřilo mezi její oblíbené prostocviky, které mi sama nabízela, jakmile v mé ruce zahlédla něco jedlého. Že by se jí však nějak zvlášť chtělo lehnout si na studený a leckdy i mokrý povrch stolu, který jsme při závodech potkávaly, to se rozhodně říct nedalo. Když závod posuzoval Tonda Grygar, strávily jsme v začátcích naší závodní kariéry na stole mnohonásobně víc času než ostatní závodníci. Několikrát se totiž stalo, že Herinka byla už dávno na stole a ležela, ale rozhodčí nepočítal. Na můj nechápavý pohled jen pokrčil rameny a pravil: „Neleží ti – nemá lokty na stole.“ A tak jsem skončila v hloubi výsledkové listiny jen proto, že Herinka sice celým tělem ležela, ale lokty měla dva tři centimetry nad podložkou… Poctivě jsme pak Herinčino LEHNI procvičovaly mimo stůl, s důrazem na položené lokty, a částečně se to zlepšilo, ale úplně jsem se na ni v tomhle nikdy spolehnout nemohla.

Ne všichni rozhodčí byli tak přísní jako Tonda, ale kolikrát být ani nemuseli a psi měli problémy i bez toho. Pamatuju si závody v Českých Budějovicích, tehdy ještě při mezinárodní výstavě, v takovém zvláštním prostoru na výstavišti, kde byly na parkuru i stromy. Ve zkoušce A1 tenkrát rozhodčí Zdeněk Spolek totálně zdevastoval většinu startovního pole, protože za mírného deště část psů z kluzkého stolu spadla a další část si na stůl prostě odmítla lehnout.

Kolem roku 1998 (jestli mě tedy paměť neklame) přišla veliká změna. V tehdy nově vytvořené výkonnostní třídě A3 pravidla připouštěla kromě polohy LEHNI také polohu SEDNI nebo STŮJ. Pokud si však myslíte, že tím bylo vyhráno a mohli jsme si sami vybrat, co nám nejvíc vyhovuje, tak se šeredně mýlíte – polohu určil ještě před prohlídkou trati příslušný rozhodčí. Herinku jsem tenkrát poctivě přeučovala na obě nové polohy a nepřišlo mi to až tak těžké. Přesto byli psi, kteří měli natolik zafixováno ono LEHNI, že sebou na stole automaticky plácli a donutit je udělat něco jiného bez doteku či pamlsku prakticky nešlo.

Ještě dnes si vybavuju nervozitu nás závodníků před první zkouškou A3 po této změně pravidel (bylo to v Odrách), když do ní rozhodčí Zdeněk Spolek zařadil stůl. S napětím jsme čekali na verdikt, jaká že to bude poloha, a on vybral STŮJ – polohu, které se většina z nás obávala asi nejvíc. Dnes to může znít směšně, když skoro každý pes na stole stojí, ale uvědomte si, že tehdejší generace psů neznala po několik let na stole nic jiného než LEHNI, a že to měla opravdu silně zažité!

Tu zkoušku jsem tehdy s Herinkou vyhrála – naše STŮJ bylo kupodivu excelentní a všechno ostatní nám taky vyšlo. Byla jsem moc a moc pyšná, protože se mi snad poprvé podařilo na čas porazit Zuzanu Rozovou a její vycepované knírače. Jen mi bylo líto mé kamarádky Julie Kašparové (dnes ji můžete ve startovních listinách najít jako Duškovou, protože od té doby trochu vyrostla a vdala se ;-), pro jejíž úžasnou kříženku Ketty se stal stůl s polohou STŮJ nezvládnutelným. Ketynka si prostě lehala a lehala a lehala, a rozhodčí Zdeněk Spolek se za ty téměř dvě minuty, co se pokoušel o odpočítávání, nedostal dále než k číslu tři. Tuhle zkoušku holky prostě nezvládly.

Ještě mi zbývá napsat ještě nějaký ten mravoučný závěr agiliťáckého pamětníka, aby se měli mladí agiliťáci nad čím šklebit J. Takže: až se na závodech agility nebo na tréninku zase potkáte se stolem, zajásejte. Váš pes musí totiž na ten stůl POUZE vyskočit (a nespadnout) a POUZE na něm setrvat pět sekund v libovolné poloze, kterou jste ho naučili nebo kterou si on sám zvolí. A to je vše, co se od vás chce. Važte si toho, bývalo to horší ;-).

Míla