Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný...

Tak nás potkala další nepříjemnost, a já mám pocit, že se z ní musím vypsat, protože už je toho během letošního léta nějak moc...

 

Měl to být pěkný a pohodový víkend na chalupě, kterou máme uprostřed přírody v severních Čechách, kousek od Českého Dubu. Po čtvrtečním vedru a následných bouřkách se ochladilo na docela přijatelné, ale stále ještě letní teploty, a dostatek vláhy v posledních týdnech dával naději na slušnou úrodu hub, které tak ráda sbírám. Těšila jsem se, a to jsem asi neměla...

První mráček se objevil po čtvrtečním flyballovém tréninku. Ten byl sám o sobě super, protože moje dlouhosrstá vipetka Essinka na něm poprvé zvládla celou dráhu na box a zpátky, s perfektní a docela i rychlou otočkou a aniž by jí upadl míček. Nejvíc mě však potěšil její dychtivý výraz, se kterým na mě hleděla v cíli - bylo to tak správně? Dostanu za to přinesení tenisáku svůj oblíbený míček na šňůrce? Dostala, samozřejmě... a po tréninku jsem ji ještě pustila na plac s jejím velkým kamarádem Zulíčkem, pikardským ovčákem o dva měsíce mladším, než je Essie. Problém je ovšem v tom, že Zulíček vyrostl ve statného puberťáka, a tak Essie při hře s ním najednou začala řvát bolestí, plakala dobře dvě minuty a nebyla k utišení. Žádné konkrétní zranění jsem nikde nenašla, avšak vypadalo to na některou zadní nožičku. Domů už došla docela normálně, takže nebyl důvod k panice, ale ráno nebyla při procházce zdaleka tak veselá a běhavá jako obvykle, a dokonce si jednou i bez zjevného důvodu lehla. Přemýšlela jsem pořád dokola, co ji tak může bolet - i jsem ji znovu prohlédla, nikde jsem nic nenašla, takže jsem se rozhodla dát tomu ještě čas do odpoledne. To už bylo Essince viditelně hůř - stahovala zadeček pod sebe a venku si lehla hned několikrát. Nedá se nic dělat, před odjezdem na chalupu se ještě musíme zastavit na veterině.

Na kliniku AA-Vet na Zahradním Městě to naštěstí máme kousek. Už mi tam zachránili Fleur, když před rokem a půl sežrala žiletku, a i když nejsou levní, tak se mi zatím vždycky vyplatili. MVDr. Alexa prohlíží Essinku ze všech stran a poměrně rychle dospívá k závěru, že jde o pohmožděnou bederní páteř. Nachází jí na zádech jedno místo, na které vipetka výrazně reaguje, ale jak se zdá, nohy jsou naštěstí v pořádku. Injekce, krátká přednáška o tom, že Essinka teď musí být v klidu a že by aspoň týden měla chodit na vodítku a v žádném případě by neměla skákat apod., a můžeme jít. Přemýšlím, jak ji na chalupě udržím v klidu, když je zvyklá lítat tam kolem domu jako magor. Každopádně do lesa nemůže a na houby se mnou tentokrát půjde Fleur.

Na Spořilově vyzvedávám matku, využíváme nezvykle prázdného nájezdu na Jižní spojku, a už hezky frčíme směr Mladá Boleslav-Liberec. Celou cestu jsou k vidění větší či menší následky včerejší vichřice a my se dohadujeme, jak to asi bude vypadat u nás. Vždyť Liberecko to prý taky pořádně schytalo... Cesta lesem je nicméně průjezdná, jediný padlý strom už někdo odřízl a uklidil ke straně, takže se v pohodě dostáváme až k chalupě. Soused, který má chatu "přes ďolík", přijíždí vzápětí po nás, z čehož vůbec nemám radost. Má totiž dvě feny, malou kníračku barvy pepř a sůl, a bulteriérku, obě nesnášenlivé vůči jiným fenám - proto se s nimi odstěhoval z města. Mezi našimi pozemky není žádný plot (byť ho soused už vloni slíbil postavit) a jeho feny k nám zhusta nekontrolovatelně zabíhají. Zatímco bulteriérka na moje psí holky zatím jen výstražně funí a štěká, kníračka rovnou útočí - počátkem jara přiběhla k nám, skočila Flérince na záda a zakousla se. Snad jen díky tomu, že byla Fleur slušně zarostlá a že jsem byla na dva kroky od ní a kníračku z ní bleskurychle sundala, se to obešlo bez následků, ale holky i já jsme z toho měly pěkný šok. Fleur je kamarádka se všemi psy i fenami, je v tomhle neskutečně naivní a i na tu kníračku přátelsky vrtěla ocáskem, ale ona na ni rovnou v plném trysku zaútočila, aniž by měla nějaký zjevný důvod! Tohle prostě nechápu...

Každý náš pobyt na chalupě je tedy spojen s neustálým sondováním, kde jsou zrovna sousedovi psi, a jestli můžu ty svoje (kteří se drží kolem chalupy) vůbec pustit ven... opravdu nic příjemného, ale poslední dobou už se mi to docela daří vychytávat a feny se nám spolu nepotkávají. Soused je totiž pouští jen na chvilku a pak je zavírá na terasu. Hloupé je, že nikdy nevím, kdy je má zavřené a kdy ne, protože mezi našimi domy je spousta hustých stromů a není nic vidět.

Zatímco se snažíme zprovoznit chalupu, tj. zapnout elektřinu a pustit vodu, ozývá se zuřivý štěkot, a vzápětí je sousedova kníračka pod krátkými schody, co vedou k naší chalupě. Ginny, moje jedenáctiletá pudlička, stojí nahoře na schodech, cení zuby, vrčí a "brání" nás i naši chalupu. Odjakživa je lev, a když má pocit, že by nám někdo mohl ublížit, zasahuje a vetřelce odhání - ale nikdy nikoho nekousla. Než ji stačím chytit a odnést dovnitř do chalupy, udělají proti sobě s kníračkou několik výpadů jen tak do vzduchu, ale obě naštěstí zůstávají na svých pozicích nad schody a pod schody. Pak se ozve hvizd a kníračka za vzteklého poblafávání přes rameno odbíhá. Uf, to bylo o fous!

K našemu nemilému překvapení nám neteče voda a ani nejde elektrický proud, a co víc, matka se marně snaží dovolat místním starousedlíkům, co bydlí o kilometr dál, aby zjistila, co se děje a jestli je to následek včerejší vichřice. Jako by tu snad ani nebyl signál... budeme to tedy muset ověřit jinak. Jističe v chalupě jsou v pořádku, zbývá tedy ještě zkontrolovat jistič u elektroměru, který je cca půl kilometru od nás ve zděném "kiosku" u cesty. Stejně musím ty moje psí holky vyvenčit...

Poslouchám, jestli někde neuslyším sousedovy psy. Vidět ani slyšet není nic. všude je klid, tak už je asi zavřel... přesto beru dvě ze svých fen na vodítko a volně jde jen Ginny. Ostražitě obcházím chalupu, raději zadem - nikde nikdo, tak vycházíme na travnatou cestu. Pouštím Fleur a na vodítku nechávám jen Essie, ale té se po té injekci zjevně ulevilo a vyžaduje rychlejší tempo, než jakým jsem schopna jít. Chvilku se ji snažím přesvědčit, aby šla pomalu a netahala, ale nakonec to vzdávám a pouštím i ji. Běží lehkým chrtím klusem kupředu, aby prozkoumala všechny kytičky podél cesty, jestli tam náhodou nenajde nějakého broučka nebo čmeláka. To už jsme na rozbité asfaltové cestě a zahýbáme doleva - na tuhle stranu obvykle nechodíme, pokud nejdeme na houby, jenomže kiosek s jističem je právě tímhle směrem. Holky viditelně pookřály - tahle příležitost je jim vzácná, a tak radostně běží kupředu. Cestu lemuje vysoká tráva a moc toho není vidět - kdyby náhodou jelo auto, uvidím ho na poslední chvíli, takže se snažím mít moje psí holky pořád co nejblíž u sebe. Essinka se nicméně rozbíhá až příliš, zvlášť na to, že má od doktora nařízený klid, a nedá se slovně moc zpomalit, takže bude muset zpátky na vodítko. Za levotočivou zatáčkou na mě na povel počká, a já ji upínám... najednou zbystří a kouká po cestě dopředu. Podívám se stejným směrem, a... nechápu. O nějakých sto metrů dál jsou dva psi, s nimi nějaký chlapík... to jedno je snad knírač, to druhé zatím nevidím... Ne, to přece nemohou být sousedovi psi - kde by se tady vzali? Vždyť ten knírač byl před malou chvilkou u nás před chalupou! To by musel jedině běžet přes pole, které je nicméně hustě zarostlé obilím - ?!? Volám k sobě pudlíky, na druhý konec vodítka přivazuju Ginny, Fleur je navolno, ale u nohy, stejně jako Ginny a Essie. Letmým pohledem zjišťuju, že je to asi opravdu soused a že si přivolává psy k sobě. Moje holky vzorně sedí a já přemýšlím, jak se na téhle úzké cestě, kam se vejde tak jedno auto, dokážeme minout. Vycouvat moc není kam, a když se otočím a zkusím se vrátit, budu je mít za zády a absolutně neuvidím, co se děje...

A najednou slyším zuřivý štěkot a sousedovo marné volání. Jeho kníračka se řítí přímo na nás, plným tryskem a pořádně rozeřvaná, jako tenkrát, když skočila Flérince na záda... CO TEĎ??? Není čas vymýšlet, kterého psa zvednout do náručí a kterého jí nechat na pospas... ruce mám jen dvě, zatímco psy tři, a na to, abych uzvedla chrtíčka, jedna ruka nestačí... Rozhoduju se, že kníračku zkusím napřed zastrašit - třeba se nám vyhne nebo se zarazí... ale co když ne? Mám čekat, do které z mých holek se zakousne tentokrát? Jediná zbraň, kterou mám, jsou nohy, takže... kopnout? Nikdy v životě jsem to neudělala...

Snažím se držet holky za sebou, roztahuju ruce a řvu na kníračku, co mi plíce stačí, ale marně... ona je prostě hluchá a slepá a útočí! A je jí úplně jedno, že tam jsem... Moc ráda bych to vyřešila jinak, ale opravdu nevím jak a nehodlám ji nechat, aby se mi do holek zakousla, takže když je na úrovni mé nohy, kopu... trefila jsem ji a ona to očividně nečekala. Vychýlilo ji to z dráhy a setrvačností doběhla několik metrů za nás, ale při tom, jak byla rozjetá, bych řekla, že se vrátí a zkusí to znovu. Moje holky jsou naštěstí ještě pořád těsně u mě, i když už taky štěkají a snaží se zasáhnout.

"No to né, tohleto! Do mejch psů kopat nebudete! To teda né! Kopejte si do svejch!" řve vztekle soused. Obracím pozornost od kníračky k němu, se slovy, že si psy pokousat nenechám a moji psi ani na nikoho neútočí, a strnu v šoku - soused už je pár kroků ode mne a bulteriérku má puštěnou na volno!!! A přitom on sám vypadá, že mě hodlá fyzicky napadnout! Ale to je mi vcelku jedno, myslím jen na to, co se stane, až k nám přijde ta bulteriérka...

"Co se sem serete!?!? Co se sem vůbec serete?!?" řve na mě soused, a už je těsně u mě... na diskuse, co tím jako k čertu myslí a kam se seru, to teď opravdu není čas. Snažím se udržet svoje psí holky co nejblíže u sebe a dostat se mezi ně a bulteriérku, která k nim s výhružným funěním míří. Kroužíme zhruba na metru kolem dokola, a na to, abych kontrolovala, kde je kníračka, už vůbec nemám. Soused dál řve, a moje holky řvou taky, jak jsou vystresované a bojí se... Najednou hrozný psí pláč... je mi jasné, že došlo na nejhorší. Bulteriérka drží Ginnunku v tlamě! Jestli teď třepne hlavou, zabije ji... soused nedělá nic a já se na bulteriérku bez přemýšlení vrhám, snažím se ji chytnou za obojek, prsty mi ale kloužou po její hladké srsti... konečně se jí dostávám k tlamě, a slyším sama sebe, jak opakovaně řvu DO PRDELE!!! DO PRDELE!!! Mám strach, mám hrozný strach, ne o sebe, ale o pudlíka... Vidím Ginnunčinu hlavičku - vytřeštěné oči a otevřená tlamička, ze které vychází bolestný řev... bulteriérka ji drží za hrudník a tiskne a tiskne... hlavou mi prolítne pár historek o tom, jak strašlivý stisk mají bulteriéři a že je marné snažit se jim z tlamy cokoliv vypáčit, ale v té chvíli absolutně netuším, co jiného bych měla udělat, když mám holé ruce... cítím, že když jsem jí přitiskla pysk proti špičáku, tak trošičku povolila... to už páčím nejen já, ale naštěstí i soused... drží ji za hlavu a rozvírá jí čelisti, kupodivu úspěšně, ale Ginny pořád  řve a řve... Fleur a Essie štěkají, soused odtahuje bulteriérku pryč, ale do toho přibíhá kníračka a doráží na nás... vzájemně po sobě chňapají s Fleur a Essie, ale naštěstí se žádná z nich nezakousne... soused asi dvacet metrů od nás dřepí zády k nám u bulteriérky a něco s ní řeší, ale pak konečně hvízdne a kníračka se za neustálého poštěkávání otáčí a odbíhá za ním... oba na sebe ještě vztekle řveme, a slušná ta slova nejsou ani z jedné strany... v ruce mám vodítko a na jeho konci dva prázdné obojky, protože se mi z něj v té mele obě holky vysmekly... a Ginny sedí na cestě, pravou přední zdviženou do vzduchu, zoufale na mě kouká a brečí a brečí a brečí... ale ŽIJE!!! Víc než lítost nad tím, co se jí stalo, se mnou v té chvíli cloumá vztek - co si, sakra, ten chlap myslí? Že budu stát a nečinně přihlížet tomu, jak mi jeho kníračka napadá psy?!? To vážně čeká, že se na to budu jen dívat?!? A jak vůbec mohl tu bulteriérku pustit?!?

Beru plačící Ginnunku do náručí a rychle ohledávám její zranění. Má něco s ramenem, další zranění v té husté černošedivé srsti vidět nejsou, ale nejspíš tam budou ošklivé kousance... zatím to naštěstí moc nekrvácí. Chvilku váhám - je mi jasné, že tohle je na okamžitou cestu k veterináři, ale kde je nejbližší veterinář, si nějak nejsem schopna vybavit. Navíc se bojím jít hned zpátky, když před námi po cestě jde soused... ještě tedy s Ginnunkou v náručí dojdu těch pár desítek metrů ke kiosku a kontroluju jistič, protože tu elektřinu budeme potřebovat... vypadá být v pořádku, ale pro jistotu ho vypínám a znovu zapínám. Jdu zpátky k chalupě, uvažuju, že tu nechám matku s Fleur a Essie a vyrazím jen s Ginnunkou... asi se stavím u těch starousedlíků, aby mi poradili, kde je tu nejbližší veterinář... no jo, ale bude to stačit? Zvládne nějaký vesnický felčar takovéhle zranění? Protože tohle vypadá nejen na pokousání, ale i na poškozený ramenní kloub... to bude chtít možná rentgen... mají tady na to někde výbavu?

Matku potkávám na úpatí cesty, co vede k sousedovi - tváří se nějak divně, ale v první řadě mi oznamuje, že sousedovi proud taky nejde... ptám se, jestli ví, co se stalo, a ona, že prý soused říkal, že jsem šla schválně za ním, i když jsem věděla, že šel venčit!!! Ten chlap se snad vážně zbláznil - ?!?! Copak jsem sebevrah??? Něco vztekle řvu do éteru na téma jeho inteligence...

Dohadujeme se o veterináři, a do toho matka navrhuje, abychom to zabalily a jely rovnou do Prahy, když neteče voda a nejde proud... Napřed to zamítám - na ten víkend jsem se těšila a je mi líto ho hned odpískat a vrátit se zpátky domů. Ale pak se mi to rozleží... vždyť si ani nemám kde umýt zkrvavené ruce, nemám co dát psům k pití, a co bych tu asi tak se zraněnou Ginny dělala? Takže balíme, nakládáme věci do auta a vyrážíme... Jestli to prý zvládnu odřídit... no jasně, že jo, protože prostě MUSÍM. Teď musím ještě fungovat, zhroutit se můžu až večer doma, až bude po všem... Mám trochu škodolibou radost, když se matka zmiňuje, že soused měl pořádný kousanec na prstě. No, od mých psů to určitě nebylo... Ginny je na polštářku pod nohama mé matky a kdykoliv se pokusí o změnu polohy nebo se auto příliš otřese, zaječí bolestí. Je mi jí líto, ale poté, co vidím ty houfy lidí lidí a psů čekajících před veterinární ošetřovnou v Mnichově Hradišti, je mi jasné, že to pudlík bude muset vydržet až do Prahy, což bude při troše štěstí tak 45 minut cesty. To na mě asi budou na AA-Vetu trochu divně koukat, že už jsem tam zase...

Jak je ten čas relativní! Zatímco cesta utekla docela rychle, na veterině čekáme nekonečných pět minut, než se dostaneme k MVDr. Fialovi... když vidím jeho jmenovku, okamžitě si vybavuju, že tohle je ten pán, co mi vloni zachránil Fleur, a trochu mi padá kámen ze srdce. Vím, že Ginny bude v těch nejlepších rukou... Stručně líčím, co se stalo, a pan doktor se zvedá od stolu se slovy, že to snad nebude až tak zlé... pak Ginnunku vyšetřuje a tvář se mu viditelně zachmuří. Jde pro holicí strojek - pudlí rány prostě neošetříte bez oholení, protože nejsou vidět... jak mizí srst, objevují se jednotlivá zranění a kousance, zhruba v rozsahu, jaký jsem v duchu čekala. Musíme na rentgen - doktor má podezření na rozdrcenou lopatku. Ginnunka dostává uspávací injekci, abychom s ní mohli lépe manipulovat, a jdeme o místnost vedle. Je tam i doktor Alexa a přijdu mu nějaká povědomá... jestli jsem tam prý dneska už nebyla? No jasně že jo, ale s chrtíčkem, pane doktore, a teď se nám stalo tohle... Jen nevěřícně kroutí hlavou.

Pokládám Ginny na stůl a asistentka se ji snaží dostat do té správné polohy. "Ona nedýchá," slyším ji najednou. "Cože?!?" vyjeknu. Je jí sice jedenáct let, ale srdíčko má silné, a pokud nedostala nějakou nesmyslnou dávku, tak... Doktor Fiala pudlíka kontroluje, vytahuje mu pro jistotu jazyk a zdá se, že už je všechno OK... dostávám zástěru a instrukce, jak Ginnunku držet a zjišťuju, že její dech je opravdu velice slabý... ale JE. První dva snímky nepotvrzují doktorovo podezření na rozsah zranění, tak pro jistotu ještě třetí... ne, poškození kostí ani kloubu tam není, ale zranění svalů jsou obrovská. Doktor mi na snímku ukazuje rozsáhlá tmavá místa... tam všude jsou trhliny ve svalech. Takže zpátky na vedlejší sál, a ošetřit, co se dá... bez drenů přes půl pudlíka se to bohužel neobejde. Po chvíli mě doktor posílá raději pryč, abych se na to nemusela dívat... sice nekolabuju, ale jsem ráda, že u toho nemusím být. Ginny pořád ještě spí, byť s otevřenýma očima... nejspíš ji polospící ještě povezu domů, takže jdu do auta pro spodní díl přepravky, abych ji měla do čeho položit, a zase se vracím do čekárny. Začínám se klepat a do očí se mi hrnou slzy, ale ještě pořád musím fungovat, ještě se nemůžu složit...  Několikrát slyším Ginnunku křičet bolestí... asi už se probírá, chudinka malá... konečně mě k ní volají zpátky, a já s překvapením zjišťuju, že je pořád ještě v narkóze... to ji to tedy muselo zatraceně bolet! Stále zachmuřený doktor Fiala mi oznamuje, že zatímco z vnější strany od lopatky směrem k tlapce je kůže pouze odtržená a stačilo pod ni dát dren, pod kterým bude třeba to pravidelně vyplachovat, tak mezi hrudníčkem a pravou přední nožičkou jí musel svaly sešít, protože byly neskutečně potrhané.  A že teď musíme doufat, že se to dobře zahojí a nenastane tam nějaká komplikace, protože ta zranění jsou opravdu veliká... ještě tři injekce, pár instrukcí, jak proplachovat rány dezinfekcí, a můžeme jít... vynáším nehybnou Ginnunku ve spodním dílu přepravky a svěřuju ji v autě matce, než zaplatím účet za ošetření. Skoro 2 500 Kč - to mi přijde slušné, na to, co všechno s Ginnunkou dělali... jen mě mrzí, že od souseda nejspíš neuvidím ani korunu. Asistentka mi sice radí, ať na něj podám trestní oznámení, ale nemyslím, že bych měla naději takhle uspět, už jen proto, že podle něj jsem určitě viníkem toho incidentu já.

Odvážím matku na Spořilov a pak teprve mířím domů, přičemž se ještě musím znovu stavit na veterině - zapomněli mi totiž dát tu dezinfekci na vyplachování ran. Doma odnáším stále ještě spící Ginnunku do obýváku a i s přepravkou ji pokládám na pohovku, aby ji Fleur a Essie neobtěžovaly... i tak obě brousí kolem a nasávají ty divné nemocniční pachy, které zaplnily místnost.

Ginny se probírá až kolem desáté večerní, jakmile se ale pokusí vstát, zařve bolestí, zase si lehne a upadá zpět do spánku. Zkouší to opakovaně zhruba po dvaceti třiceti minutách. Marně se snažím, aby se trošku napila... injekční stříkačkou do ní aspoň dostávám trošičku vody spolu s kapkami proti bolesti. Před jednou hodinou v noci se odhodlávám vypláchnout jí rány dezinfekcí - nechce se mi do toho, je to nepříjemná věc, ale nedá se nic dělat... Ginny naštěstí trpělivě leží a ani nehlesne... nechápu, jak to může vydržet! V ložnici musím nejprve opakovaně odehnat Essie, která je zvědavá a nejraději by Ginnunce všechny rány zrevidovala... snažím se spát, ale mám nervy na pochodu a znovu a znovu si v duchu přehrávám, co se stalo... když konečně usínám, okamžitě mě budí svým nářkem Ginny, která se zase pokusila vstát. Až když si ji položím do postele vedle sebe, přestane to zkoušet a spí asi tři hodiny v kuse. Ráno jsem jak po kůzlatech, ale Ginny je konečně úplně při smyslech a statečně stojí, přičemž částečně zatěžuje i tu zraněnou nožičku! To je potěšitelné, protože předchozí den se na ni vůbec nepostavila. Snažím se ji přimět, aby se napila, něco snědla nebo se aspoň vyčůrala, ale nic nic nic... venčím Fleur a Essie, která se tváří, že ji nikdy žádná páteř nebolela, a chvilku před desátou frčím s Ginnunkou na kontrolu.

MVDr. Najman má starostlivý a soucitný výraz už rovnou, sotva si v počítači přečte, jak na tom Ginny předchozí den byla. Reviduje rány, vyplachuje je, a Ginny je zase strašlivě statečná a skoro ani nepláče. Prý to vypadá dobře, což je potěšitelné, ale ještě z toho zdaleka nejsme venku, protože tyhle rány mohou začít dělat nedobrotu až po několika dnech. Další dvě injekce, na doma dostáváme antibiotika a metacam, na kontrolu prý máme přijít v úterý, ale jestli Ginny nezačne pít, budou si ji muset v nemocnici nechat... Platím dalších 500 Kč a nechávám si jako debil napsat, co máme kdy užívat... po té probdělé noci si to nějak nejsem schopna zapamatovat. Ginnunce se asi udělalo lépe, protože stojí na třech a půl nožičkách a pokňourává, ale takovým tím svým způsobem, kdy mi chce sdělit, že se jí něco nelíbí a mám s tím něco udělat. Dokonce už ji musím i okřiknout...

Doma vytahuju speciální prášek pro rehydrataci psů v rekonvalescenci, který mi zbyl po loňských Flérinčiných problémech s žaludkem. Vodu Ginnunka stále odmítá, ale tohle pije!!! Padá mi kámen ze srdce... dostanu do ní i pár granulí a musím ji naopak brzdit, aby je nehltala a aspoň trošku kousala. Zbytek dne střídavě spí, kulhá po bytě a pokňourává... odpoledne ale konečně zavrčí na vipetku, když se jí chce zblízka podívat na rány, a večeři žere svým normálním hltavým způsobem.

Čekají nás další dny rekonvalescence a vyplachování ran... držte nám palce. Co bude dál se sousedem a jeho psy, na to teď nechci myslet.

MV