Víkend jako břitva... nebo spíš jako žiletka

Zde je jedna příhoda ze života, o kterou se prostě MUSÍM podělit. Bylo to poprvé a doufám, že i naposledy, co mě něco takového potkalo, a nepřeju to nikomu, ani svému největšímu nepříteli.

Poslední lednový víkend roku 2008 se bohužel nezapomenutelným způsobem zapsal do mé paměti, a dost možná i do paměti mnoha mých známých i několika veterinářů. Ten víkend jsem se měla stěhovat, a už dávno předtím bylo u nás všechno vzhůru nohama. Kdo někdy zažil stěhování kompletně zařízeného bytu, sám nejlíp ví, co to je za hrůzu. Balení nebralo konce, chvílema jsem měla pocit, že mi snad někdo ty věci k zabalení potají přidává, abych s tím nikdy neskončila. Pudlíci z toho byli trochu nervózní, tedy hlavně Ginny… její urputné kňouravé připomínání, že kamkoliv jedeme, musíme ji vzít s sebou, bylo někdy až na zbláznění.

V sobotu ráno, krátce před sedmou hodinou, jsem vyrazila s holčičkami do parku na poslední malešické venčení. Byla ještě tma, ale stěhováci měli přijet už v osm a já měla doma tolik nedodělků, že časné vstávání bylo nevyhnutelné. Pudlí holčičky byly úplně mimo sebe, jako by věděly, že právě ten den je něčím mimořádný. Už od prvního vstupu do parku lítaly jako střelené a pořád někde čmuchaly. Dvakrát třikrát jsem je tedy přivolala, abych jim připomněla základní poslušnost a trochu je uklidnila. Pokaždé to ale mělo velmi krátkodobý efekt, a když se znovu rozběhly do parku stylem „my si jdeme na procházku samy“, naštvala jsem se a schovala se jim mezi strom a odpadkový koš. Obě pudlindy jsou závislačky a to, že se jim „ztratím“, je zatím vždy bezpečně přivedlo zpět. Tentokrát to ale fungovalo jen na Ginnunku, která byla u mne asi za půl minuty. Fleur, která se ode mne na procházkách nevzdálí na víc jak 5 metrů, pokud ji někam vyloženě nepošlu, s ní nepřišla.

Ještě chvilku jsem čekala, ale moc dlouho jsem to nevydržela, vylezla ze své „skrýše“ a začala tlumeně volat a pískat (vyřvávejte ve ztichlém spícím sídlišti zplna hrdla, že…). Fleur pořád nikde. Vyrazila jsem tedy směrem, kterým jsem ji naposledy zahlédla odbíhat, tj. dovnitř do parku, ale přešla jsem ho celý, a stále jsem měla pudlíka jen jednoho! Ginny mezitím stihla prohnat zajíce a vrátit se ke mně zpátky… ani jsem jí nevynadala, protože jsem neustále přemítala, kde proboha je ta Fleur a jestli se třeba mezitím nevydala domů. Když se ze tmy vynořila paní s kříženkou, kterou jsme v předchozích dnech párkrát potkaly, hned jsem se jí ptala, jestli cestou neviděla černého pudlíka, že mi jeden chybí… a ona se podivila, který, když prý mám oba! Měla pravdu, protože Fleur se právě objevila za mými zády. 

Potlačila jsem touhu zabít ji na místě (Fleur, ne tu paní) za to, jak mě vystrašila i za to, co všechno sezřala – protože bříško měla přežrané k prasknutí, tlamičku mastnou a olizovala se málem až za ušima. Teď už nemělo cenu ji trestat, když se ke mně vrátila, tak jsem jí jen symbolicky vynadala a obrátila to k domovu. Tam šla Fleur nekompromisně do vany a mýdlem jsem jí umyla tu mastnou páchnoucí tlamičku… no, nebyla ráda ;-). Zbytek dopoledne strávila zavřená v přepravce, jednak proto, že mě tak rozzlobila, a druhak proto, aby se nemotala stěhovákům.

Ani stěhování jako takové bohužel neproběhlo úplně hladce – v kuchyňských dveřích, které někdo z nás zavřel, se rozlomila nějaká kovová část uvnitř zámku a dveře nešly otevřít žádným způsobem. Dokonce ani šikovný soused, který už se do jedněch zaskočených dveří v bytě pode mnou kdysi úspěšně dostal, neměl šanci. Téměř po hodině trápení jsme se dohodli, že jediné možné řešení je vyříznout tu část dveří, kde je umístěn zámek, a zbytek tak otevřít. Jedenáct let se mnou vydržely, dokonce i Herinku, která na ně často škrábala, přežily (díky nerezovému plechu ve spodní části) téměř ve zdraví, ale probíhající stěhování je zkrátka dorazilo :-(.

Základní zabydlování v novém bytě nebylo jednoduché a protáhlo se dlouho do večera. Když jsem viděla tu hromadu tašek, krabic a pytlů, které čekaly na vybalení, bylo mi mdlo. Holčičky byly bez večeře – Fleur proto, že se tak přežrala, a Ginny tak trochu ze solidarity a trochu proto, že jsem měla podezření, že si taky něčeho venku uzobla. Přesto Fleur krátce po desáté hodině večerní začala zvracet, a to – vtipně! – na nový koberec v obýváku L. Vynadala jsem jí do prasat – vždyť kdyby ráno nebufetila, nebylo by jí teď zle! Při uklízení koberce jsem marně přemýšlela, co to kde našla za dobrotu, když obsahovala mimo jiné i celé kuličky hrachu.

Když jsem kolem půl dvanácté ulehla do postele, unavená k smrti, zdála se mi Fleur nějaká neklidná, a tak jsem ji raději zavřela do přepravky. Představa, že se jí bude chtít znovu zvracet a že mi to hodí do postele, případně obejde celý byt (neboť všechny vnitřní dveře byly v dílně na renovaci a pudlíci tak mohli chodit, kde je napadlo), opravdu nebyla moc lákavá. Navíc se mi chtělo po tom celodenním maratónu šííííleně spát! Pudlí zvracení v přepravce se ukázalo jako přijatelnější varianta, aspoň pro mne, i když mě to pokaždé vzbudilo a musela jsem to jít uklidit. Když se krátce před jednou hodinou objevila ve zvratcích krev, trochu to zviklalo mé přesvědčení, že je Flérince špatně jen proto, že sežrala něco hodně mastného, a zavolala jsem na veterinu. AAA VET na Zahradním Městě byl pro nás jednak blízko, a druhak už jsem měla z minula ozkoušeno, že tam pohotovost funguje prakticky non-stop. Dozvěděla jsem se však, že právě operují nějakého psa, a že mám ještě aspoň půl hodinky vydržet, než se k nim rozjedu, a znovu si zavolat, abych tam zbytečně nečekala. No, nevydržela jsem… usnula jsem já i Fleur. Do rána ještě dvakrát zvracela, ale pokaždé to bylo bez krve.

Až ranní procházka mě opět uvedla do střehu… trojí zvracení s jasně červenou krví a krvavou pěnou napovídalo, že s Fleur opravdu něco není v pořádku, takže jsem ji naložila do auta a drandily jsme na veterinu. Pan doktor Fiala si vyposlechl celou naši story a podobně jako já zřejmě usoudil, že hlavní příčinou Flérinčiny nevolnosti je to sobotní „bufetění“, ale co kdyby tam náhodou něco bylo... Pudlindu pořádně prohmatal, pak jí nechal spolknout kontrastní látku (která Flérince ani trošku nechutnala) a nahnal nás na rentgen. Na prvním snímku nebylo vidět nic závadného, snad kromě tmavých míst ve střevech, které podle pana doktora signalizovala velkou plynatost. Když jsem se znovu zmínila o krvavé pěně, nechal Fleur zrentgenovat ještě jednou, aby se přesvědčil, že jí nic neuvízlo v hrtanu. I tady byl však nález negativní. Pudlinda dostala antibiotikovou injekci a a také něco proti zvracení, já dostala instrukce, že kdyby nepřestala zvracet ani po třech hodinách, mám s ní znovu přijet, a že se mám připravit na to, že asi bude mít i průjem, a jely jsme domů… i když pro pudlíky to tou dobou ještě „domů“ nebylo (zejména Ginny mi to dávala patřičně najevo). Fleur už nicméně nezvracela, dokonce se i napila (poprvé od pátečního večera! :-O) a ačkoliv měla stále bříško jako pumlíč, byla veselá a vůbec nechápala, proč se na ni mračím a odháním ji, když mi nosí míček. Jenomže házejte psovi aport, když víte, že a) celou noc prozvracel a je tudíž oslabený, b) jste se kvůli jeho nenažranosti vůbec nevyspali, c) v době, kdy počítáte každou korunu, vás jeho nenažranost stála 1.300 Kč na veterinární pohotovosti, d) na vás čeká taková hromada nevybalených věcí!

Když krátce po sedmé hodině večerní vyzvracela Fleur jasně červenou krev, došlo mi, že asi začíná být opravdu zle. Telefon mi na veterině zvedl stejný doktor, který Fleur ošetřovat už ráno, a povel byl jasný – hned přijet. Tak jsme jely… Fleur si na rentgenovém stole tentokrát odmítla lehnout, což jsem brala jako signál, že ji asi něco bolí. Snímek se ale povedl, pan doktor Fiala ho dal na světelnou tabuli, a…

„Má tam žiletku, v žaludku.“

Po mém nechápavém „Prosím? Co jste to říkal?“ to se stoickým klidem zopakoval, a mně se udělalo špatně. Ještě jsem krátce zamžourala na tu světelnou tabuli, abych si nechala ukázat, kam se mezitím posunula kontrastní látka ve Flérinčině bříšku a jak je teď krásně vidět ta žiletka, která předtím vidět nebyla, protože ji v žaludku schovávala právě ona kontrastní látka, a pak už jsem byla ráda, když mi asistentka pana doktora přistrčila židli.

„To je asi na okamžitou operaci, ne?“ vykoktala jsem ze sebe. Zároveň jsem zjistila, že se BOJÍM Fleur, kterou chovám v náručí, jakkoliv držet, abych jí snad neublížila. Doteď mi normálně skákala na klín, brala jsem ji pod bříškem apod., a nepřišlo mi to, ale jakmile jsem věděla, co má uvnitř…

Doktor Fiala mé podezření ohledně operace potvrdil, a ještě mě upozornil, že mě to bude stát nějakých 7-8 tisíc, podle toho, jak dlouho bude operace trvat a jak dlouho si budou muset Fleur u nich nechat. Na to jsem řekla asi jediné, co v takové chvíli opravdový pejskař může říct: „Na tom přece vůbec nezáleží, pane doktore - hlavně mi ji zachraňte!!!“

Protože jsme nebyli zdaleka jediní, kdo na nedělní pohotovost dorazil, musela jsem s Fleur ještě chvíli počkat v čekárně, než budou doktoři moci začít s operací. Krátce po deváté večerní jsem Flérinku přidržela, aby jí mohli oholit pacičku a zavést kanilu, pak jsem ještě vyčkala, až mi usne v náručí, s těžkým srdcem ji předala doktorům, a honem pryč… Venku lilo jako z konve, a i když jsem to měla do auta jen nějakých 10 metrů, rozklepala mě zimnice, sotva jsem do něj usedla. Odjet v té chvíli nešlo – musela jsem se o tu hrůzu napřed podělit s rodinou a přáteli. Po několika telefonátech typu „Má v žaludku žiletku!“ – „Cože? To snad není možný!!!“ mi bylo o trošku líp a mohla jsem jet za Ginnunkou, která – když byla sama, bez Fleur – se ukázala být vzorný a tichý pejsek vážící si své paničky J. Najednou vůbec neměla potřebu štěkat jako první, když se něco šustlo na chodbě, ba dokonce neměla snahu štěkat vůbec. 

Vrhla jsem se do vybalování a byla jsem neskutečně šťastná, že mám tolik práce, která mě zaměstná nejen fyzicky, ale i duševně.

Půl hodiny před půlnocí jsem se dočkala vytouženého telefonátu z veteriny. Operace proběhla dobře, i když to prý v žaludku už hodně krvácelo, ale podstatné v té chvíli bylo, že se žiletka nedostala dál do střev. Na mé žebrání „a kdy si ji budu moci odvézt?“ mi pan doktor řekl, že by si tam Fleur rádi nechali až do pondělního večera, kvůli možným komplikacím, ale ať si ráno zavolám. Na to se nedalo než poděkovat a jít si konečně lehnout.

Ráno na mě dolehla tak strašlivá únava z předchozích dvou dnů, že jsem se jen s bídou donutila vstát, zvednout telefon a zavolat na veterinu, jestli si můžu pro Fleur přijet.

„Ona se z té operace vzpamatovala hodně dobře,“ konstatoval pan doktor Fiala. „Ale špatně snáší tady to prostředí, asi bude docela závislák, ne? Celou noc nám tu proštěkala, takže jestli můžete, přijeďte si pro ni.“

To mě dostatečně probudilo a musím říct, že i trochu pobavilo… Flérinka, můj malý závisláček! Ta jim asi dala! 

Jenomže když jsem přijela na veterinu a vstoupila do čekárny, smích mě přešel… Flérinčin nářek, pláč, štěkot, kvílení... fakt nevím, jak to správně nazvat, ale bylo to DĚSNÉ. Protože ji přece jen za toho 2,5 roku docela znám, slyšela jsem v tom všechno to, co ostatní neslyšeli - všechen ten žal, stesk, hrůzu, bolest… chvíli jsem se rozmýšlela, jestli nepůjdu čekat ven, protože mi to drásalo srdce, ale nakonec jsem to s velkým sebezapřením vydržela. O to víc mě potěšilo, když se v čekárně znenadání objevil pan doktor Fiala, z náručí postavil na zem černou žížalku zabalenou od krku až po zadeček do bílého prubanu, a řekl, ať tam s ní ještě chvilku počkám a že to všechno zprocesujeme. Fleur přestala plakat a hlavně - byla schopna chodit po svých, což byla první potěšitelná věc. I když byla viditelně unavená a nijak hystericky mě nevítala, její výraz „konečně jsi tady!“ byl jasně čitelný. O chvíli později jsem zaplatila účet a vyrazila domů... Fleur v přepravce prokňourala celou cestu.

Po příjezdu domů jsem si s ní musela jít lehnout, protože pro ni ještě zdaleka neznamenal nový byt „domů“, a tak nešťastně postávala uprostřed místnosti, když jsem se snažila vybalovat. Večer jsme ještě jely na AAA Vet na kontrolu, nafasovaly antibiotika a dostaly nařízenou dietu a jídlo výhradně v malém množství. Ačkoliv se zdálo být s ránou všechno v pořádku, po návratu mě Fleur poněkud znervóznila, když znovu zvracela. Naštěstí v tom nebyla čerstvá krev, jen stará, a po telefonické konzultaci s doktorem jsme se shodli, že by to mohlo být od nervů. BYLO, a už se to neopakovalo J.

Dnes, více než týden po operaci, se Fleur tváří, že jí v životě nic nebylo, a z 4,50 kg, na které během těch problémů zhubla, se zvolna dostává na svou původní váhu (5,30 kg). Už zase začíná aportovat, hrát si s Ginnunkou atd. Bohužel se ale nepoučila a z celé příhody si odnesla poznání, že se tu a tam lze v křoví mooooc dobře najíst, a že na veterině pejskům ubližují, takže ji asi dost dlouho čekají vycházky výhradně s náhubkem. Stejně je to paradox - když si vezmu, kolik toho za svůj patnáctiletý život na sídlišti "zbufetila" Herinka, a nikdy se jí nic tak strašlivého nepřihodilo... zatímco Fleur na to málem dojela hned při prvním vážném pokusu o "samostatnou výživu."

Žiletku jsem od veterinářů dostala na památku – ano, je to opravdová žiletka na holení, dokonce i ta značka Astra je na ní čitelná! Jak ji mohla Fleur spolknout, o tom jsem diskutovala s mnoha lidmi, a všichni nad tím jen nevěřícně kroutili hlavou. Vzhledem k tomu, že neměla pořezanou tlamičku ani krk, ji musela nejspíš zhltnout (protože ona opravdu hltá, když se dostane k většímu kusu žrádla) zabalenou do něčeho HODNĚ poživatelného. Jak se zdá, pejskařské pověsti o tom, jak nějaký hajzlík svazuje žiletky, strká je do buřtů a ony se pak v psím žaludku vlivem žaludečních šťáv rozevřou, nejsou bohužel až tak úplně vymyšlené. Dostat tak tu zrůdu do rukou…. Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!!!!!!!!!

P.S.: Děkuju všem, kdo mě psychicky podpořili, když mi bylo nejhůř, a Flérince drželi palce, aby se z toho dostala.                                                                                                                                                                                                                                       

Míla