Vzpomínka na jednoho zlobivého bíglíčka

Letošní závody agility při mezinárodní výstavě psů v Praze-Letňanech mi připomněly, že je to právě rok, co jsem s Herinkou naposledy závodila v agility... tehdy jako jediný účastník v kategorii veteránů. Malou a pokud možno aspoň trochu veselou vzpomínku na Harrietku jsem se ostatně chystala napsat už dlouho... tak tady je.

 

„Herinko, ty to vidíš!“ obracím oči v sloup a odevzdaně se shýbám pro další kolíček na prádlo. Černý trpasličí pudlík vedle mne snaživě vrtí ocáskem, ale tím jeho aktivita končí – že by snad vnořil čumáček do hrnce s kolíčky a nějaký z nich mi podal, to ho ani nenapadne. Anebo ho podá jednou, a tím prostě končí!

To moje bíglička Herinka, s tou bylo jiné pořízení… no, v mnoha ohledech opravdu TĚŽKÉ (kdybych jen začala počítat, co všechno mi zničila!), ale pokud šlo o podávání čehokoliv, byla prostě bezkonkurenční. Když jsem ji v jejích cca pěti letech konečně naučila aportovat (více v článku Aportérem snadno a rychle) a ona pochopila, že když mi podá do ruky to, co zrovna podat chci, čeká ji odměna, stal se z ní bezmála asistenční pes. Podávání kolíčků na prádlo byla jedna z jejích oblíbených disciplín, jen jsem jí musela párkrát vysvětlit, že ten kolíček není dobré rozkousnout vejpůl, než mi ho podá ;-). Kromě toho podávala doma opravdu kde co – obojek svůj i cizí, části oblečení, ovladač od televize… podávat mobil jsem jí zakázala poté, co ho cestou několikrát upustila na zem :-O.

Její podávací mánie – ano, časem se z toho totiž opravdu mánie vyvinula – dospěla až tak daleko, že mi podávala i věci, které jsem si na zem úmyslně odložila, třeba když jsem si obouvala boty a položila jsem si vedle sebe flexi vodítko. A nedala si vysvětlit, že teď ho zrovna podat nechci… Asi nejkomičtější byla, když jsem ji jednou dvakrát pochválila a odměnila za to, že mi na chodbě před dveřmi do bytu podala Ginnunčin míček. Od té chvíle se pravidelně po každé procházce, než jsem došla pro hadr na utření psích tlapiček, snažila pudlíkovi (a později dvěma pudlíkům) míček ukrást a podat mi ho. Dokonce vymyslela i takovou fintu, že se ke mně najednou přišla lísat, když jsem si zouvala boty - ona, která pohlazení nijak nevyhledávala! Když jsem ji začala hladit, žárlivá Ginny se hned přišla taky vtírat… a Herinka toho okamžitě využila a sebrala jí míček, který Ginny nechala ležet za sebou! Později se ještě párkrát pokusila tuhle fintu zopakovat, ale pudlíci nejsou hloupí a už jí to znovu nezbaštili ;-). No a když Herinka zrovna nemohla na pudlí míček, iniciativně si hledala něco jiného, a tak mi obvykle podala cokoliv, co zrovna našla a dalo se to zvednout… třeba tkaničky od bot, které jsem si právě zouvala!!! :-D

Také v jednom ze svých posledních závodů agility se podobně zaskvěla. Přišla jsem s ní šla na start, tam jsem jí sundala vodítko a obojek, a jakmile jsem je odhodila za sebe, aby nám na startu nepřekážely, Herinka se pro ně rozběhla a přinesla mi je zpátky. Rázem jsem musela řešit problém, jak bíglíčkovi vysvětlit, že teď bude odměna za něco jiného než za podávání :-D... představa, jak donekonečna odhazuji vodítko a obojek a Herinka mi je stále znovu a znovu přináší, málem jako v opakovaném záběru, byla docela komická ;-), i když tedy vůbec ne nereálná. Docela špatně se mi pak soustředilo na ten běh…

Asi bych měla ještě vysvětlit, že Herinku nebavilo něco dlouho nosit – v tom se třeba radikálně lišila od Ginny, která vydrží nosit svůj tenisák celou procházku. Herinka byla spíš na to podávání, nebo na krátkodobé úkoly, kdy měla donést něco odněkud někam – to splnila s nadšením. A tak jsme vešly do domu, kde jsme bydlely, a zatímco se pudlíci rozběhli do schodů s tenisáky v tlamičkách, Herinka dostala buď vrhač tenisáků, nebo třeba deštník, anebo i náhubek - ne na tlamičku, ale do tlamičky… vždycky ho tak decentně držela za pásek! :-)) No a s tímto svérázným aportem vypochodovala za mého vydatného povzbuzování až na páté podlaží, kde jsme tehdy bydlely, a tam mi ho významně strkala do ruky… jasný signál „Vem si to a dej mi už konečně tu odměnu!“

Další Herinčina oblíbená disciplína byl skok na cokoliv. Odmalička milovala výšky, dokonce tak, že si vymohla, že na původně květinovém stolku nebudou květiny, ale její pelíšek. V parku pak skákala na lavičky – opět u vidiny toho, že by za to třeba mohla dostat nějakou tu granulku, a dokonce se naučila vyskočit i do rozsochy ořechu, která byla tak 1,4 m vysoko. Stála tam, vrtěla na mě ocáskem a čekala na svou odměnu v podobě docela obyčejné granule jakékoliv značky… Asi nemusím dodávat, že to byla obrovská atrakce nejen pro kolemjdoucí nepejskaře, ale i pro většinu pejskařů, kteří toho byli svědky. Dokonce se mi stalo, že jsem v sousední čtvrti potkala pána s bíglem, a ten mi začal vykládat neuvěřitelnou historku o tom, jak v Malešicích prý žije nějaká bíglice, která nejenže chodí bez vodítka, ale dokonce umí lézt na stromy :-D!

Herinčina láska k výškám měla ale i negativní stránky – z našeho prvního bytu v Michli, kde byla stará okna s hodně hlubokými okenními parapety, si bíglička přinesla zvyk vyskakovat na parapet a sledovat dění venku. V paneláku s cca 10 cm širokými parapety se však něco takového realizuje docela těžko, takže jsem ze začátku musela být stále ve střehu, aby Herinka nezůstala někde sama s otevřeným oknem. Jinak by nejspíš byl létající bígl :-O

Zhruba rok po přestěhování do Malešic Herinka vymyslela, jak za pomoci lavice vyskočit na kuchyňskou linku a tam vyžrat všechno, co na ní bylo jedlé. Ginnunka byla tehdy malé štěňátko a já s ní byla doma, když se Herry takhle poprvé blýskla… No a pak jsem dlouho a složitě vymýšlela nějakou účinnou protibíglí blokádu. Jediné, co nakonec zafungovalo, byla naprosto nelogicky natočená mikrovlná trouba postavená na okraji kuchyňské linky. A pokud vás snad náhodou napadá, že účinnější by bylo dát bígličce najíst, tak vás ujišťuju, že jsem ji opravdu krmila, a vůbec ne špatně nebo málo… ale ona se celý život tvářila, že ji týrám hladem!

Žebříky a kladiny s nástupními a sestupnými žebříky, které se tak často vyskytují na cvičištích, kde se dělá tzv. sportovní kynologie, byly také Herinčini oblíbenci – nebyl snad jediný žebřík, který by nebyla schopna zdolat! Jen ten sestup dolů mívala občas trochu rychlejší, než bylo žádoucí ;-). Od Herinky by se odvaze při výstupu i sestupu mohl učit lecjaký ovčák. Ke konci jejího života nám to bohužel přinášelo i trochu komplikací, to když se už špatně vidící Herinka dostala na dosah žebříku a začala na něj nadšeně šplhat bez ohledu na to, že moc neviděla, kam šlape. Jenže odpustit si to zkrátka nemohla - co kdyby jí to náhodou vyneslo zase nějakou tu granulku na zub? Vždyť v minulosti to tak bylo, tak proč to nezkusit znovu? ;-)

Když jsem přinesla domů maličkou Fleur, bylo Herince už 13 let, ale hrátky, jaké spolu už za pár týdnů ty dvě provozovaly, byly neuvěřitelné. Stejně jako kdysi od Ginny nechala se Herinka i od Fleur kousat do krku, a očividně se jí to moc a moc líbilo. Dokonce i k honičkám v parku se nechala ta bíglí babča na stará kolena vyprovokovat, i když už moc dlouho běhat nevydržela. Jen když se do Herinky pustili se svými divokými hrátkami oba pudlíci naráz, musela jsem zasáhnout, protože trubka Herinka prostě jen stála a ty jejich neurvalé nájezdy trpěla.

Mnoho let jsem s Herinkou závodila v agility, a když jsem později začala běhat i s Ginny, nezbývaly mi nějak síly ani chuť na závodění s bíglíčkem… přece jen to znamenalo víc přemlouvání a z mé strany i větší úsilí na trati než s přirozeně nadšenou Ginnunkou, kterou jsem nikdy nemusela přesvědčovat, aby běžela. Ale kolem agility se pohybuje také spousta začátečníků nebo dokonce lidí, jejichž pes se z nějakého důvodu nemůže agility věnovat, a tak Herinka brzy našla uplatnění jako pes-školitel. Uměla všechny překážky a za kousek dobroty byla ochotna proběhnout trať snad s kýmkoliv na světě… to byly chvíle, kdy zcela zapomínala, že má nějakou paničku, která se o ni léta stará, a byla ochotna se přerazit třeba za kousek suchého chleba. Mnoho lidí, kteří si do té doby mysleli, že běhají po parkuru tak rychle, jak to jenom jde, tak v sobě najednou muselo najít netušené rezervy a přejít do opravdového běhu, jen aby stárnoucí bígličce stačili! A ona byla naprosto vysmátá, šťastná a spokojená… a právě takovou si ji chci pamatovat, i když v té chvíli vlastně patřil její „úsměv“ někomu nebo spíš něčemu jinému… ne člověku, se kterým běžela, ale žrádlu, které pro ni měl :-). Taková totiž byla Herinka, můj první pejsek. A dál už o ní psát nebudu, protože chci tuhle vzpomínku zachovat aspoň trošku úsměvnou.

Herinko, doufám, že ten, komu dnes podáváš kolíčky, ti nezapomíná za každý z nich dát granulku. Aspoň maličkatou :-).

                                                                                                                                                                          Tvoje panička Míla