Jak jsem k pejskům přišla

Jako každé druhé malé dítě jsem si i já strašně přála pejska, a každý rok jsem ho pod stromečkem toužebně vyhlížela. Jenomže Ježíšek mi nikdy žádného nepřinesl... asi také slyšel ty hlášky mých rodičů: "Psa do bytu jen přes moji mrtvolu!" či "Až budeš mít vlastní byt, pořiď si třeba žirafu!"

Takže jediné zvířátko, které jsem si vymohla a které nezabilo mé rodiče, byly rybičky ;-).

Do vlastního bytu jsem si ve svých 25 letech pořídila nejprve bígličku Harriet. Tedy, váhala jsem mezi bíglem a pudlem, a pro bígla jsem se nakonec rozhodla hlavně kvůli snadnější údržbě srsti. To jsem netušila, že bíglí srst se sice nemusí nijak zvlášť opečovávat, ale zato se dostane naprosto všude a výborně se zapichuje! Musím také sebekriticky přiznat, že přestože jsem přečetla snad všechnu v té době dostupnou kynologickou literaturu, udělala jsem při pořízení Herinky naprosto začátečnickou chybu. Vzít si totálně nevychované 5,5 měsíční bezpapírové bíglí štěně odkudsi z venkovské zahrady byla totiž docela slušná sebevražda. Ale nevzdala jsem to, a po prvních dvou protrápených letech se z Herinky stal poměrně ovladatelný pejsek, samozřejmě bráno v bíglím měřítku. Dokonce jsme v roce 1995, když byly Herince tři roky, začaly se sportem zvaným agility, a dost se nám v něm dařilo.

Agility jsem si zamilovala, a tak jsem dalšího pejska pořizovala už přímo pro tento sport. Černá trpasličí pudlička Ginny (Imagie Black Sakké), kterou jsem si pořídila v roce 1998, se na něj výborně hodila - odmalička byla nesmírně temperamentní a s radostí uvítala každou aktivitu, kterou jsem jí nabídla. Kromě agility to byl i coursing, protože Ginny byla vášnivý lovec, a také dogfrisbee, i když jen s látkovým talířem (pořádný plastový talíř pro malého psa se tu v té době ještě nedal sehnat). Časem došlo i na flyball, to když mi kvůli problémům s očima lékaři na nějaký čas zakázali běhat agility. Protože jsem si chtěla po Ginnunce nechat štěňátko, požádala jsem o registraci chovatelské stanice, a v roce 2002 se nám narodila první štěňátka, tedy vrh A. Chtěla jsem štěně až z dalšího vrhu, ale Ginnunka už bohužel znovu nezabřezla, a tak mi nezbylo než se porozhlédnout v jejím příbuzenstvu.

Černá trpasličí pudlička Fleur (Bonnie Fleur Elita Triumphans) se k nám přištěhovala v roce 2005, a kromě velkého temperamentu a totální závislosti na paničce se u ní projevila i vrozená vloha pro aportování, takže s flyballem začala ještě dříve než s agility. Kromě těchto dvou sportů, ve kterých úspěšně závodíme. jsme se pokoušely závodit i v dogfrisbee (již s plastovými talíři), které Flérince také velmi jde, ale na jeho pravidelný trénink bohužel nemáme dostatek času. V roce 2009 měla Flérinka první štěňátka (vrh B), a budou-li nám okolnosti přát, tak jedna fenečka z dalšího vrhu (plánovaného na rok 2012) zůstane u nás doma.

V roce 2007 se bíglička Herinka odebrala do psího nebe, a vedle dvou trpasličích pudlíků bylo u nás doma najednou takové divné prázdno... a tak došlo na dlouhosrstého vipeta, o kterém jsem tou dobou už pátým rokem přemýšlela. Essinka (Essie Davis Beami Šahrak) k nám přišla v roce 2008 s tím, že pokud všechno vyjde, bude dělat flyball a dogfrisbee. A kdyby se to náhodou ukázalo jako totální přehmat a chrt se na to nehodil, budu mít jednoho psa na ozdobu a ne na sportování. Omyl to však očividně nebyl, protože Essinka úspěšně závodí ve flyballu i v agility (které jsem s ní původně vůbec nechtěla dělat), a samozřejmě také v coursingu, neboť lovecký pud má vrozený. I dogtrekking se jí líbí, jen s tím dogfrisbee jsme zatím příliš nepohnuly... ale stejně by na něj nebylo dost času ;-).

Tak tolik o naší smečce (na podzim roku 2010).

Míla Vrbová