Náš první dogtrekking... krajem Oty Pavla

V neděli 27.9.2009 jsme se s Essinkou zúčastnily dogtrekkingu nazvaného Krajem Oty Pavla - https://www.otapavel2.estranky.cz/ 
Jak nám to šlapalo, o tom níže...

 

Nikdy v životě jsem si nemyslela, že bych se mohla věnovat tak totálně "neakčnímu" sportu, jakým (aspoň pro mne) je dogtrekking. Ale vloni na podzim přišla Ála od nás ze cvičáku,  že se takové akce zúčastnila a že to bylo super... že prý šla jenom "procházku", která měřila 18 km, že tam byla krásná příroda a strašně fajn lidi, a vůbec padaly samé superlativy. Do paměti se mi to tedy uložilo jako potenciální aktivita, kdybych někdy chtěla zkusit něco nového.

Jak Essinka rostla a chodila jsem s ní na kratší či delší vycházky, potvrzovala slova své chovatelky, že dlouhosrstí vipeti jsou výborní turisté a skvěle se s nimi chodí. No a protože k nám koncem léta zavítalo takové divné období, kdy mi z mých obvyklých aktivit zcela vypadlo agility i závodění ve flyballu a zbyly jen flyballové tréninky s Essie, začal mě ten dogtrekking docela lákat. Na konci srpna jsme se nadto na výstavě potkaly se stánkem ZERO DC, firmy, která vyrábí super postroje, a to nejen na flyball (běhá v nich většina českých psů), ale i na jiné aktivity. Essinka byla změřena ze všech stran, aby jí na míru šitý dogtrekkingový postroj opravdu správně padl, panička si ještě vybrala opasek a vodítko s amortizérem (ty už nemusely být až tak na míru ;-), a pak už zbývalo jen dva týdny počkat, až se zásilka objeví na poště.

Mezitím se mi povedlo lehce prošvihnout termín uzávěrky, ale díky laskavým pořadatelům jsem ještě byla přijata. Nicméně pár dnů před trekem jsem zjistila, že ta "procházka" na kterou jsem se hlásila, je sice označena jako SHORT, nemá však Álou slibovaných 18, ale hned 25 km!!! :-O To mě trošku znejistilo... vždyť Ála přece říkala, že to bude stejná trasa jako vloni?! No, očividně se mýlila, a mně bylo hloupé od toho couvnout, když už jsem se hlásila tak pozdě... a koneckonců, co je to nějakých 25 km? :-) Prostě nebudu padavka, a ono to nějak půjde...

V neděli ráno jsme se téměř na minutu přesně s Álou "srazily" na benzinové pumpě v Rudné. Nejprve jsme probraly svůj aktuální zdravotní stav - zatímco já jsem se vzbudila v půl páté ráno s migrénou jako prase a umrtvila jsem ji silným práškem, který mi po několik nejbližších hodin navozoval pocit alespoň padesátikilového závaží na ramenou, Álu  bolela záda a krční páteř. Ideální stav, takhle před výšlapem... ;-) Cestu na místo startu jsme řešily poměrně krátce - Ála si vytiskla mapu, podle které se mělo sjet na Beroun, což jsem přebila citací z propozic, že se má sjet na Křivoklát. Hlavní naší oporou však měla být navigace zvaná Irma, do které jsem na parkovišti zadala údaj Višňová, tedy místo, ze kterého se startovalo. Všechno jasné, jedeme!

Sjezd s nápisem Beroun-Křivoklát vyřešil pochybnosti, zda sjet na Beroun nebo na Křivoklát ;-), avšak silně rozladil Irmu, která trvala na tom, že máme jet ještě nějakých 10 km po dálnici. Já zase trvala na svém - už se mi párkrát stalo, že Irma nezvolila úplně nejkratší cestu. Jenže v Berouně byla nějaká hloupá objížďka, která nás odvedla zase zpět k dálnici, s čímž Irma vřele souhlasila. Rezignovaly jsme a rozhodly jsme se jí věřit, což se ukázalo jako hrubá chyba. Když Irma na nejbližším sjezdu  rozhodla, že tudy cesta vede, a já podle jejích pokynů sjela na okresku a párkrát zatočila, přišlo mi, že jedeme úplně na opačnou stranu dálnice, než bychom měly jet, takže jsem zastavila a odebrala se se na konzultaci k Ále do auta. Ta byla ale přesvědčena, že jedeme správně a že bychom měly Irmě věřit - tak jsme pokračovaly ještě nějakých 20 km, než nás Irma suverénně zavedla na uzavřenou silnici. To už nás donutilo vytáhnout mapu, a ejhle - opravdu jsme se nacházely na opačné straně dálnice, než jsme měly být, a úspěšně jsme se vzdalovaly od místa startu dogtrekkingu! Takže čelem vzad, pro jistotu přenastavit navigaci na Roztoky, když tedy Višňová nefunguje, a hurá zpátky! Irma ze začátku trucovala, jako obvykle, když se jí zadá nová trasa - že prý "GPS signál ztracen!" Jenže ve chvíli, kdy byl "GPS signál obnoven" a my znovu najely na dálnici, nestačila jsem se divit - že prý máme jet 27 km po dálnici! To by znamenalo až na kraj Prahy, a co tam, to jsem si tedy opravdu nedokázala představit.  Nadto jsem si byla jista, že z nabídky tří různých Roztok jsem vybrala ty správné, co nebyly u Prahy... Takže další zastávka, další porada s mapou a s Álou, a já se raději vzdala vedení, protože už jsem Irmě vůbec nevěřila. Znovu jsme vjely do Berouna, a zase jsme se motaly po objížďkách, které nás očividně vedly nějakým divným směrem. Ála se ptala místňáků na cestu, celkem asi 3x... přesto jsme se ještě několikrát vracely, než jsme se z Berouna konečně vymotaly a nabraly ten správný směr na Roztoky. To už byla najednou chytrá i Irma a radila, kupodivu správně - ale nespoléhaly jsme se na ni, po tom, co do té chvíle předvedla. Do kempu Višňová-Hájek jsme dorazily kolem desáté hodiny, tedy po neuvěřitelných 2,5 hodinách cesty!!! Přitom je to od Prahy opravdu kousek.... Teď jen aby nás ještě vůbec pustili na start! 

Rychle jsme se zaprezentovaly, vyvenčily, oblékly... podle mapy a stručného itineráře, který jsme dostaly, nás čekalo "jen" 22 km, a kupodivu jsme opravdu směly vyrazit na trať, ačkoliv byl start oficiálně jen do půl desáté. Ála zapřáhla svého borderkoliáka Attilu a pikardského ovčáka Zulu, já jsem zapřáhla Essinku. Pudlíci zůstali doma - Ginnunka už by tuhle štreku ve svém věku a se svou mizernou kondicí těžko zvládla, a Fleur má dva týdny do porodu... Byla jsem na Essinku opravdu zvědavá, jak to zvládne - všechny naše dosavadní výlety absolvovala volně, bez vodítka, a když jsem jí na zkoušku dala postroj a v rámci běžné procházky ji zkusila upnout na vodítko s amortizérem, pořád se po něm ohlížela a ostýchala se zatáhnout. Teď se ale tvářila jako naprostý profík, a sotva mohla, napnula vodítko a trošku i táhla! Samozřejmě jsem nemohla čekat zázraky, s její váhou 7,5 kg, ale aspoň něco!

Úvodní část treku vedla po silnici - nic příjemného, byť provoz nebyl extra hustý, ale stejně jsem se těšila, až zabočíme do lesa. Radost mě přešla, když jsem zjistila, co nás čeká za příšerný kopec - naučná stezka vedla mezi stromy kamsi do výšin. Když už to vypadalo, že jsme skoro nahoře, odvedly nás růžové cedulky s nápisem DOGTREKKING kamsi stranou, tam záhadně zmizely a žádné jiné značení se neobjevilo. Naštěstí jsme brzy potkaly živáčka, a po něm ještě několik dalších... byly jsme u chatové osady Velká Buková a kousek od nás ležel Křivoklát... jedna hodná paní nám radila, jak se vyhnout části trasy, kterou jsme měly podle mapy jít, se slovy "dyť už vás tím kopcem potrápili dost, a tam je to fakt hrozný stoupání!" Odmítly jsme to ošidit - vždyť jsme nepřijely kvůli tomu, abychom si vymýšlely svou vlastní trasu, která bude co nejjednodušší, ale abychom se popraly s tím, co nám nachystal pořadatel! Hrdě jsme se tedy vydaly tou oficiální trasou... litovaly jsme zhruba do půl hodiny. Ten krpál nahoru byl opravdu vražedný a já mohla Ále jen závidět její dva "koníky", kteří ji táhli... Essinka do kopce prostě selhala, a i když pořád ťapala přede mnou, o nějaké pomoci a tahu se nedalo vůbec mluvit. V té chvíli jsem si už byla 100% jistá, že se následujících několik dnů budu pohybovat za velkých bolestí a nadávek, protože TOHLE mi moje zlenivělé tělo prostě spočítá...

Naštěstí následovala poměrně rozumná část po rovince a pak z kopce, což bylo sice také namáhavé, ale pro mne přece jen méně než pro Álu, kterou její koníci táhli i zde :-). Essinka taky táhla, ale byl to nesrovnatelně jiný výkon, který se dal ubrzdit. Pak už se to střídalo - kopečky, rovinky, lesy, pole, tu a tam nějaká vesnice... Kalubice, Pustověty... pěkná příroda, nádherné počasí s teplotou lehce nad 20 stupňů, a k tomu Essinka, která se tvářila, že takovéhle štreky chodí denně... kdykoliv jsme zastavily, odmítala si sednout či lehnout a prostě chtěla jít dál! Jen s pitným režimem jsme trochu bojovaly, resp. vyplatily se mi zkušenosti s pudlíky, kteří dobrovolně nepijou při žádné sportovní akci. Díky tomu jsem se naučila různé finty, jak tuhle nechuť k vodě oblafnout a psa hydratovat, i když vlastně nechce. Dva nadrobené piškoty zalité vodou s elektrolyty byly prostě neodolatelné a Essinka po chvíli vymýšlení, jak se k nim dostat, aniž by si musela jedinkrát loknout, rezignovala a prostě se k nim propila.

Zhruba do poloviny cesty mi to vůbec neutíkalo a měla jsem pocit, že předepsanou vzdálenost ani nemůžeme do konce dne ujít - aspoň jsem tak soudila z toho, kde jsme se podle mapy nacházely. Pak najednou jako by nám z ní někdo zázračně ubral několik kilometrů a my jsme byly o značný kus dál... to už začínalo vypadat nadějně. Také nás stále častěji míjeli jiní lidičkové se psi, procházkáři i "midaři", což bylo příjemné rozptýlení, protože s většinou z nich jsme si vyměnily aspoň pár přátelských slov. Essinka pořád šlapala jako hodinky, trochu zlobila jen v jedné z vesnic, kterými jsme procházely, protože ji rozptylovaly tamní pachy. Až kolem 18. kilometru si Essie vybrala malou krizi, když si při zastávce dokonce na chvilku lehla (! :-)). Ale protože se kolem řítilo několik midařů, bylo rychle po odpočinku a chrtíček zase stál na všech čtyřech - paničko, jdeme! Opět nás čekal kus po silnici, než jsme zahnuly do lesa... do cíle už nebylo daleko a Ála, kterou kolena zlobila stále víc, doufala, že už to bude jen po rovince. NEBYLO. Ten šílený kopec, který jsme musely vylézt nahoru, byl chvílema až nebezpečný, protože svah byl příkrý, velice suchý a místy pěkně vydupaný a uklouzaný od těch, kdo tu šli před námi. Několikrát jsme zastavily, ale i tak jsme toho měly plné zuby, než jsme se vyplazily až úplně nahoru. Copak o to, výhled byl odtud krásný, ale ta cena za něj nebyla nízká! Naštěstí nás už čekal jen kus po rovince a pak z kopce po klikaté silnici, a byly jsme v cíli... hodiny ukazovaly skoro šest hodin večer, když jsme se u trekového personálu "odpíchly", že jsme jako došly. Přivítal nás potlesk těch, kdo dorazili před námi a teď už seděli v zahradní hospůdce. Docela mě mrzelo, že si tam taky nemůžu jít sednou, protože 1,5 litru tekutin, které jsem si na cestu vzala, mi nestačilo a představa orosené sklenice (ne s pivem, ale třeba s takovou docela obyčejnou Kofolou) byla hodně lákavá! Pudlíci ale byli od rána sami doma a touhle dobou už určitě nutně potřebovali vyvenčit. Jaksi jsem nepočítala, že nám tenhle výlet potrvá tak dlouho... a mohla za to hlavně Irma, která nás ráno tak zdržela! Přesto jsem ji zapnula i na cestu zpátky, aby mi pomohla na klikatých silničkách - koneckonců, ulice, ve které bydlím, je jediná tohoto jména v celé České republice, tak mě snad zavede správně.... Essinka, která opět odmítla pozřít byť jen nepatrné množství vody, konečně začala chroupat aspoň část granulí, které jsem jí nasypala do misky v kleci, diplom jsem si také vyzvedla, takže hurá domů!

Hned za výjezdem z kempu mě Irma nutila jet vlevo, a když jsem ji neposlechla a trvala na cestě přes Roztoky, asi 10x mi zopakovala, že jedu opačným směrem... pak se teprve umoudřila a vedla tak, jak měla. Doma jsem byla přesně za hodinu, počítaje v to i cestu přes celou Prahu po přeplněné Jižní spojce... o to víc mě štvalo to zbytečné ranní bloudění. Pudlíci byli doma naštěstí velice hodní, i když se ke mně závislák Fleur zuřivě přitiskla, jakmile jsem otevřela kuchyňské dveře, všemožně mi dávala najevo, jak šíleně jsem jí chyběla. A zatímco pudlíci by po krátké vycházce, kterou jsem s nimi s vypětím všech zbývajících sil absolvovala, ještě klidně běhali, tak unavená Essie zalezla do pelíšku a usnula. Měla na to nárok, po tolika kilometrech a takovém výkonu... šlapala, jako by dogtrekking chodila odjakživa a chtěla tak potvrdit slova své chovatelky o vhodnosti dlouhosrstých vipetů na takové účely.

Druhý den ráno však byla Essie naprosto vysmátá a dožadovala se běhání za míčkem, zatímco já jsem se nemohla hnout... ozývaly se mi hlavně hýžďové svaly a moje chůze nápadně připomínala kachnu ;-). Když to shrnu - nemyslím, že bych se v budoucnu dogtrekkingu věnovala nějak systematicky, ale určitě to byla zajímavá zkušenost, a možná si podobnou "procházku" ještě někdy zopakuju. Taky mě napadlo, že s takovým skvělým trekovým postrojem a dalším vybavením by se možná dalo i běhat, tedy kdybych se k tomu donutila a nebyla líná... v rámci získávání kondice pro agility se jednou za čas běhat donutím, ale samotnou mě to vůbec nebaví, a kdybych běžela s Essinkou... no, uvidíme! :-))